S úsporami v době evropské dluhové krize do banky nebo do slamníku?

Banka versus slamník

Pokusíme se nyní bez předsudků srovnat dvě varianty uložení peněz – jedna bude doma (verze „slamník“) a jedna verze bude v bance. Pokusili jsme se hlavní přednosti a nedostatky shrnout v následující tabulce.

• vysoká likvidita (peníze jsou okamžitě k dispozici)

  |

• pojištění vkladů

• bezhotovostní a elektronické platební nástroje (internetové bankovnictví, platební karty atp.)
• nižší náklady na platby v porovnání se složenkami
• možnost automatizace plateb a úspora času

• kontrola funkce ze strany regulátora

  | | NEDOSTATKY |

• náklady na pořízení nehořlavé skříně nebo trezoru

• náklady na hotovostní platby anebo platby složenkami
• ohrožení ze strany členů rodiny

• ohrožení v případě živelných pohrom anebo krádeží

  |

• bankovní poplatky

• v případě úpadku je nutné čekat na výplatu pojistného vkladů

  |

Asi byste našli ještě mnoho dalších předností a nedostatků, že? Zajímavé je, že peníze jsou podle našeho názoru v bance ve větším nebezpečí než doma. Z praxe je známo totiž hodně případů, kdy se „krádeže“ (členové vlastní rodiny bývají spoluvlastníky takových peněz, tedy obvykle nejde o klasickou krádež) účastní rodinní příslušníci a to nejen u hotových peněz, ale často například u platebních karet.

Celkově kromě toho, že máte peníze hezky doma v teplíčku, můžete se s nimi mazlit a máte je kdykoli k dispozici, nevidíme v tomto způsobu jejich uložení další výhodu. Tedy chtě, nechtě, banka je na uložení peněz zkrátka lepší.

Může banka padnout?

Přiznejme si, že naše země nemá za sebou z pohledu bankovního sektoru naprosto běžnou a transparentní historii. Někteří z nás budou mít v paměti taková jména jako například Plzeňská nebo Kreditní banka. Zde došlo k pádu bank a lidé si ke svým penězům dostávali jen velmi obtížně, pokud se k nim vůbec kdy dostali. Můžeme se domnívat, že tehdejší bezstarostnost státu měla kořeny v celkovém zanedbání péče o právo s hlavně jeho vymáhání z dob kupónové privatizace. My se však zastavíme nad tím, jak se přistupuje k bankrotům bank.

Na to, jak přistupovat k možnému bankrotu banky, jsou dva zásadní pohledy:

• ochrana vkladů klientů banky, tedy peníze anebo jiná aktiva svěřená bance jejími klienty: ty má jednoznačně smysl chránit, k čemuž slouží zejm. fondy pojištění vkladů. Momentálně český Fond pojištění vkladů pojišťuje účty u bank na 100 tisíc €, což je limit pojištění na klienta a na banku. Pokud byste tedy měli účty u více bank, jste v každé z nich pojištěni na oněch 100 tisíc €. Například ale úložky bank u bank jiných pojištěny nejsou. Je třeba si také dát pozor, zda-li máte účet u tuzemské banky nebo u pobočky banky zahraniční – u poboček se na vás vztahuje systém pojištění v zemi, kde má banka sídlo. Pojištění v Česku zahrnuje i vklady u stavebních spořitelen a družstevních záložen (kampeliček). Výplata pojištění se musí zahájit do 20 dnů ode dne vyhlášení úpadku příslušnou institucí. Bylo by tedy celkově logické ochranu aktiv vložených klienty do bank i nadále posilovat.
• Ochrana samotné banky jako firmy, tedy majetku vlastníků bank, jejich obchodní podíly (akcie) v bankách. Pokud dojde nějakou formu k záchraně či podpoře vlastníků bank ze strany státu, jde o velmi kontroverzní krok, jelikož sami vlastníci často banku přivedli do stavu, v jakém je. Stát nepomáhá běžně jiným firmám, jež se dostanou do problémů, tak proč tedy bankám ano? V situaci, kdy některá vláda vydá záruky za půjčky některé banky nebo podíl v bance odkoupí za vyšší než tržní hodnotu s cílem bance pomoci, jde také o pomoc vlastníkům banky. Mimochodem tím, že státy podporují i vlastníky velkých bank, dochází zároveň k podpoře některých velkých investorů a koncentraci majetku v jejich rukách.

Podívejme se nyní na aspekty, jež se často v souvislosti s pomocí některé bance zvažují.

1. Rozkolísání trhu patří mezi první z nich. Řekněme si rovnou, že jde o naprosto legitimní obavu. Pokud padne jedna banka, bud to mít nepochybně vliv i na další banky. Banky mají totiž u sebe navzájem uložené peníze, resp. si navzájem půjčují. Pokud by jedna z bank vyhlásila bankrot, mělo by to vliv na banky, které jí půjčily. Nebylo by možné se rychle dostat k penězům; bylo by nutné si na ně nějakou dobu počkat a návratnost takových prostředků by byla rozhodně menší než 100%.
2. Příliš velká banka na to, aby padla. K tomu se vžil anglický výraz „too big to fail“. Zkrátka u velkých institucí existují velké obavy, jaký by to mělo vliv na trh a na další hráče v bankovním sektoru.
3. Motivace bank samotných, resp. jejich pracovníků a akcionářů udržovat banku zdravou a řádně v chodu se na druhou stranu s tím, jak se státní pomoc problematickým bankovním hráčům ve světě zažila, poněkud snižuje. Princip opatrnosti při vlastní činnosti není u mnoha bank tak silný jako by byl v případě skutečně hrozícího krachu – vždyť když bude nejhůř, přijde stát a pomůže. Navíc velké banky ve skutečnosti řídí jejich managementy a akcionáři těchto bank bývají reálnému dění poněkud vzdáleni. I když management banky často také vlastní nějaké akcie, jejich případný cenový pád nebude mít na příjmy managementu fatální dopad.
4. Politické důvody hrají také velmi významnou úlohu při rozhodování, zda-li stát bance pomůže či nikoli. Bohužel někdy hrají úlohu zásadní. Jak vysvětlit voličům pád nějaké velké banky, kde mají lidé hodně peněz (tím spíš pokud se blíží volby)? To je snadnější vzít peníze ze státního rozpočtu a problém banky řešit tímto způsobem. Z cizího (rozumějme ze státního rozpočtu a peněz daňových poplatníků) krev neteče. Bylo by zajímavé vidět, jak by se vládám rozhodovalo, pokud by sami státní úředníci museli za svého na pomoc té které bance přímo nemalou částkou přispět.

Jelikož u nás problémům žádné banky momentálně nic nenasvědčuje, podívejme se na jiný, ryze praktický důvod, proč například rozdělit finance do více bank. Banky totiž poskytují své služby za použití různých elektronických systémů a softwarů, přičemž dochází průběžně k jejich aktualizacím o obnovám. Není úplnou výjimkou, kdy taková obnova systému vyústila v situaci, kdy systém přestal na nějakou dobu fungovat nebo fungoval velmi pomalu a jen pro omezený počet transakcí atp.

I když banky mívají svá záložní pracoviště a v případě mimořádné události (např. překopnuté elektrické nebo datové vedení) jsou schopny jej rychle aktivovat, záložní pracoviště samozřejmě nemá stejnou kapacitu jako celá banka. Tím může také dojít ke krátkodobým výpadkům nebo zpomalení bankovních služeb.

Takový výpadek však může mít vážný dopad na firmu, jejíž volná hotovost není velká nebo je dokonce napjatá. I pár dnů zpomalení bankovních služeb nebo omezení jejich kapacity může firmě pořádně zavařit. Proto není u větších firem bezdůvodné, když mají účet u dvou bank a tím uvedené riziko omezí. To má také další výhody – můžete snadno nabídky těchto bank průběžně srovnávat a pokud je jedna z nich horší, není problém najít argument, že u konkurence máte v něčem podmínky výhodnější a můžete požadovat jejich úpravu.

U drobných střadatelů rozdělení peněz do více bank nemá smysl, zřejmě byste jen navýšili bankovní poplatky a zásadní přínos by to nemělo.

Máte-li tedy nějaké obavy, nechte si doma malou hotovostní rezervu, ale jádro úspor nechte v bance. A nepanikařte. Zatím.

www.malepenize.cz