Bitva o euro – druhý poločas (rozpadu?)
štítek Měnová politika čtení na 6 minut
Snahu o udržení evropské měnové unie z českých médií zvolna vytlačili stávkující odboráři a přibývající solární panely. Evropské státníky však čeští odboráři zajímají pramálo (mají těch svých na rozdávání) a budoucnost eura se jim celkem logicky jeví jako důležitější. Zvláště když je řeč i o možném otevření Lisabonské smlouvy.
Opatření k záchraně eura a stabilizaci celé Evropské unie se táhnou evropskými summity jako červená nit už od vypuknutí hospodářské krize. Za jeden z nejvýznamnějších posunů lze patrně označit zatím poslední jednání Evropské rady na konci října, jehož důležitost a obtížnost lze ilustrovat mimo jiné tím, že novináři na výsledky čekali do tří hodin do rána. Za klíčovou součást závěrečného usnesení je možné považovat sdělení, že „hlavy států a předsedové vlád se shodli na tom, že je potřeba, aby členské státy zavedly stálý krizový mechanismus pro zajištění finanční stability eurozóny jako celku.“.
Záchranná brzda z cizích zdrojů
V prvé řadě je nutné poznamenat, že státníci ani nikdo jiný zatím moc netuší, jak by takový mechanismus měl vlastně vypadat, resp. nápadů je přehršel, ale rozhodnutí zatím žádné. Například německá kancléřka Angela Merkelová má jasno – musí vzniknout mechanismus, který nahradí stávající „ochranný val“, jenž slouží na obranu eura proti možnému i nemožnému. Německá kancléřka zároveň zdůrazňuje, že takový mechanismus musí umožnit, aby případné měnové krize v budoucnu hasili nejen daňoví poplatníci, ale také třeba banky a investiční fondy.
Ochranný val však v současnosti připomíná ze všeho nejvíce papírového draka. Teoreticky sice obsahuje 750 miliard eur, ale prakticky neobsahuje ani vindru. Státy eurozóny zkrátka přislíbily, že v případě maléru potřebné peníze dodají, a něco má také přihodit Mezinárodní měnový fond. „Jenže tolik peněz v současnosti skutečně nikdo nemá,“ řekl autorovi tohoto článku děkan národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické a šéf Liberálního institutu Miroslav Ševčík.
Pokud ovšem tolik peněz nikdo nemá, má celý rébus jediné řešení – půjčka. Státy si půjčují tak, že vydají dluhopisy, a co by tak masivní emise dluhopisů udělala s trhem s cennými papíry, raději nikdo nepředjímá. V každém případě je zřejmé, že stávající podoba ochranného valu není v čase dlouhodobě udržitelná. Má-li tedy být zachován i po roce 2013, kdy končí jeho platnost (například německý ústavní soud z něj má radost jen pramalou, protože není tak úplně konformní s Lisabonskou smlouvou), bude do něj třeba dostat nějaké skutečné peníze. A jestli německá kancléřka dopředu říká, že by bylo vhodné do případných záchranných operací zapojit bankovní sektor, vypadá jako pěkný zdroj příjmů již v červnu avizovaná bankovní daň, kterou Německo právě zavádí a Švédsko zavedlo už před delší dobou.
Nicméně zatím jde o pouhou spekulaci, protože rozhodnutí o podobě protikrizového mechanismu má padnout až na prosincové Radě. Dobře informovaný zdroj z českého ministerstva financí však odhadl, že na něčem takovém se státy nikdy neshodnou. „Státy, které něco takového zavádějí, chtějí výnos použít jako příjem státního rozpočtu. Pochybuji, že by vznikl nějaký fond. Ten by totiž znamenal obrovské morální riziko,“ dodal zmíněný zdroj.
Dalším pozoruhodným nápadem je možnost „očesání“ investorů o dluhopisy problémové země, tedy řízená restrukturalizace dluhu, méně formálně řízený bankrot a lidově zkrátka krach.
Zachovejte klid, k výbuchu dojde
Možnost zákonného řízeného bankrotu investory zjevně „nadchla“, a proto rizikové přirážky zemí jako Řecko, Irsko nebo Portugalsko začaly opět vesele růst. A to takové ustanovení ještě není ani napsáno! Pokud tento trend přetrvá, přijde nevyhnutelně problém s refinancováním dluhů. Státy totiž splácejí dluh dluhem, a pokud je půjčka na splacení starého dluhu výrazně dražší než dluh starý, klepe na dveře stokrát omílaná dluhová past.
Státníci evropských zemí si tento problém podle všeho uvědomují, a tak se paralelně s krizovým mechanismem řeší i to, jak zajistit, aby v budoucnu už nikdo nefixloval s účetnictvím a nenasekal obří dluhy.
Německá kancléřka navrhuje, aby zadlužené země prostě ztratily část hlasovacích práv. „Pokud se zadluží občan, tak přece také neztratí třeba volební právo,“ deklamoval před časem premiér Nečas, čímž dal jasně najevo, jak se takový návrh líbí Česku. Merkelová se však tohoto plánu vzdát nehodlá a v závěrečném usnesení říjnové Rady se nápad v poněkud zašifrované podobě objevil znovu, byť v méně výbušné formě – jednalo by se pouze o hlasování týkající se měnové unie a omezení by mohlo postihnout jen její členy. Nicméně ani toto opatření není schváleno, rozhodnutí má opět přijít v prosinci.
Se vším výše psaným se pojí možné otevření Lisabonské smlouvy, což je vzhledem ke „snadnosti“ její ratifikace věru lákavá představa. Zřejmě proto stojí v usnesení z říjnového summitu tato věta: „Hlavy států a předsedové vlád vyzvali předsedu Evropské rady, aby zahájil se členy Evropské rady konzultace o omezené úpravě Smlouvy, kterou bude za tím účelem nezbytné provést a která nebude měnit článek 125 SFEU.“. Přeloženo do češtiny jde zhruba o toto: musíme sice vytvořit něco, co nám umožní pomoct státu, který se dostal do maléru, ale musíme to udělat bez změny ustanovení o tom, že státy si nesmějí pomáhat. SFEU je totiž Smlouva o fungování Evropské unie, neboli Lisabonská smlouva a zmíněný článek 125 je tzv. doložka „no bail-out“, tedy ustanovení, které zapovídá přebírání závazků jednoho členského státu jinými.
Má to svou logiku, protože změna tohoto ustanovení by mohla snadno být vykládána jako natolik závažná, že by ji bylo nutné v některých státech schvalovat referendem (změna Lisabonské smlouvy se bez souhlasu všech států neobejde). To by se mohlo týkat i ČR, protože pokud by změna Lisabonské smlouvy znamenala výrazný přesun kompetencí do Bruselu, musela by vláda vypsat referendum (tuto povinnost vládě ukládá její programové prohlášení).
Je to tedy takový běh s ošatkou vajec přes minové pole – žádná nebo minimální změna nebude mít logicky žádný efekt, zásadní změna se zase může lehce zaseknout při ratifikaci v nějakém z členských států (Česko by mohlo vyprávět).
Pohádky o pokutách
Další z nápadů, jak zabránit opakování řeckého scénáře, je mechanismus pokut. Předně je k diskusi, zda jde mizernou finanční situaci libovolného ekonomického subjektu řešit udělením pokuty, která ekonomickou situaci logicky zhorší. Nicméně z nové podoby pokutového systému je zřejmé, že tato diskuse je prozatím bezpředmětná.
Myšlenka automatických sankcí, které chtěla například Česká republika, doznala povážlivé trhliny, když se objevila možnost zrušení rozhodnutí komise radou ministrů financí tzv. obrácenou většinou. Jinými slovy – Evropská komise by sice řekla, že členský stát rozpočtová pravidla porušuje a že má zaplatit pokutu, ale pokud by se do šesti měsíců Rada vyslovila kvalifikovanou většinou proti, k sankcím by nedošlo. Prostor pro vyjednávání a politikaření zde nezná mezí.
Zábavné by to bylo například v případě Německa, jehož dluh podle statistik týdeníku The Economist v současnosti dosahuje 75 procent HDP, ačkoli povolených je 60. Přihlédneme-li k tomu, že Německo je zdaleka největším přispěvatelem do rozpočtu EU, euro mu přílišné výhody nepřináší (spíše by sneslo silnější měnu, protože má potíže s obchodní bilancí) a po Německu se objevují billboardy s nápisem ICH WILL MEINE D-MARK ZURÜCK (chci zpátky svoji marku – pozn. red.), jeví se možné jednání o pokutách pro Německo jako ztracené předem a zároveň jako politická sebevražda. Totéž se týká Francie s jejím dluhem blížícím se 83 procentům HDP. A kvízová otázka: které dvě země jako první porušily maastrichtská kritéria? Ano, právě Německo s Francií. Hlasování de facto politického uskupení, jímž rada ministrů financí bezpochyby je, prakticky vylučuje automatičnost tohoto mechanismu.
Zatím to tedy vypadá neslaně a nemastně. „Osobně současný stav nazývám druhým poločasem rozpadu,“ komentoval již citovaný Miroslav Ševčík. Mezi ekonomy s touto skepsí není sám, protože obvyklé mínění zní, že ochranná opatření ve formě záchranných fondů apod. jsou hrátky s morálním hazardem a další daň. I bankovní daň totiž v důsledku zaplatí daňový poplatník ve formě bankovních poplatků nebo sníženou možností úvěrování. „Je nesmysl, že by si banky snížily zisky. Opět to jako vždycky zaplatíme my všichni a všechno to půjde na realizaci opatření, která jsou naprosto chybná,“ dodal Ševčík.
