Aktuální dění v EU: Ekonomika EU – Ať se dočkáme příjemných překvapení
štítek Stalo se čtení na 3 minuty
Z letošních významných výročí bychom měli učinit vše pro důstojné oslavení 60 let od podepsání Římských smluv takovou reflexí nynější unijní praxe, za kterou by se zakladatelé integrace nemuseli stydět. A zastavením všech aktivit, které by mohly jen náznakem přilévat vodu na mlýn škarohlídům, kteří v její nynější praxi vidí spíše odkaz sovětské říjnové revoluce, jejíž sté výročí si letos připomeneme rovněž. Mělo by být každopádně výročím odstrašujícím.
Letošní právě započatý rok bude možná obdobím, kdy hlavní hrozbou zdravého ekonomického vývoje budou důvody neekonomického původu. Od těch vyloženě destruktivních, spočívajících ve vyhrocení bezpečnostní situace a nepředvídatelných teroristických aktivitách pro dané místo a čas, které vedou k vytváření permanentní atmosféry obav a strachu.
Související
Za jistou formu destrukce pak vnímáme též události, o nichž stále přesně nevíme, co si myslet (ať již je jím volba nového amerického prezidenta či volba mírňounké většiny britské populace opustit společenství EU). Jsou to jen zásadní, snad i průlomové změny, které mohou být předzvěstí jak tolik potřebné očistné katarze, tak naopak další podobou společenských dělítek a nevraživostí, jež mohou nadto dostat v nizozemských, francouzských či německých volbách v letošním roce své následovníky.
Minimálně prozatím však k vymezení společného zájmu a stmelení společnosti rozhodně nevedou. V případě brexitu se upínání se na kroky, jež budou v následujících měsících a letech následovat, odklánějí pozornost a ubírají energii od řešení řady naléhavých bodů evropské agendy, včetně řešení těch, na které právě brexit zcela legitimně upozornil.
Minimalistickým přáním do nového roku by pak mělo být to, aby síla a intenzita negativních exogenních vlivů neohrožovala evropský ekonomický vývoj. S ním je i tak spojena řada zásadních výzev, především pak v podobě zajištění přesvědčivého investičního oživení, které v Evropě stále skomírá. Přestože by se dalo říci, že tato situace vyžaduje experimenty a nová řešení (například v podobě schopnosti optimálně alokovat dostatečné finanční zdroje na rozvojové projekty při adekvátně oceněné míře rizika), experimentovat a hazardovat se základními pilíři našeho sociálně-ekonomického systému neradno. Měli bychom se tedy vyvarovat toho, abychom zbytečnými a iracionálními restrikcemi opětovně porcovali Evropu na její západní a východní část, zvláště pak například na trhu práce a služeb.
Evropa by se tak v první řadě měla přestat drolit a nalézt svoji smysluplnou náplň. K tomu potřebuje exekutivu, jež toho bude schopna, tj. především uznat, že způsob vládnutí v posledních přinejmenším dvou dekádách nebyl zcela zdařilý, provést hlubokou objektivní reflexi a velmi rychle pootočit kormidlo tak, aby plavidlo, které brázdí oceány již téměř 60 let, nalezlo správný směr.
Je bolestnou pravdou, že přiznat si, že po šedesáti letech cíleného vytváření čehosi nemusí být výsledek úplně optimální, může způsobovat chmury a těžkosti. Přesto by bylo opravdu potřebné gesto, pokud by nynější lídři EU tuto sebereflexi a posun učinili. Rozhýbalo by to v příslušném duchu i vysoký úřednický aparát, který dílem stereotypu odcizení od reality, dílem též cíleným bráněním vydobytých pozic, této reflexi a posunu prozatím velmi účinně brání.
Nedojde-li totiž k reformě správy i agendy EU touto cestou ponaučení, nastane její reforma cestou spontánní, jež může hodně bolet a přinést velmi těžko čitelný výsledek, který může zhatit též mnoho dobrého (a natolik již samozřejmého, že explicitně nevnímaného a neoceňovaného), co integrace EU za oněch 60 let přinesla. A zde se nabízí první velký prostor pro výskyt příjemného překvapení v podobě, kdy volebním výsledkům nebudou dominovat militantní, plochá, nacionalistická řešení, ale naopak taková, která soudným úsudkem uznají, že obrovskou hodnotou Evropy je právě její celistvost. Tím bychom však zdaleka neměli vyhráno a předmětem se stane obsah této celistvosti.
A zde se dostáváme do fáze, kdy uskutečněná objektivní reflexe povede ke konsensuálního výčtu toho, co Evropa potřebuje a co jednoduše musí být naplněno z pohledu horní paluby a současně témata, jejíž řešení je adekvátní na úrovni národní, regionální a lokální. Evropa musí uznat, že její chapadla dosáhla i do sfér, ve kterých nemají co pohledávat; pokud se tam však přeci jen vyskytují, řešení neprospívají, ale škodí mu. Nalezení této linie je pro budoucnost Evropy zásadní. Naším přáním by mělo být, aby rok 2017 přinesl její nalezení. Stane-li se tak, podpora a popularita evropského integračního projektu opět získá na váze.
