Obchod s lidskými orgány

štítek Zdraví čtení na 4 minuty

foto: Dům financí

Obecně je každý člověk přesvědčen, že jeho cena je v penězích jen těžko vyčíslitelná. Nanejvýš jsme ještě ochotni prodat své schopnosti a možnosti za patřičné finanční ohodnocení. Jenomže na světě existují i lidé, které bída přivedla na okraj zoufalství a kteří by na výše zmíněnou otázku ihned podali přesný údaj, který by nám patrně připadal neuvěřitelně malý. Ve starověku bylo obvyklé, že člověk, který nebyl schopen platit své dluhy, prodal sám sebe (či lépe řečeno byl prodán) do otroctví a tím byly jeho dluhy splaceny. V tomto článku bude řeč o novodobé podobě otroctví, ve které to funguje podobně, a to o obchodování s lidskými orgány.

Vše začalo v roce 1954, kdy Dr. Joseph Murray v Bostonu, ve státě Massachusetts, provedl první úspěšnou transplantaci ledvin, čímž zahájil novou éru v léčbě konečných stadií orgánových nemocí. Avšak skutečný předěl v této oblasti medicíny přišel až v roce 1967. Tehdy jihoafrický chirurg Dr. Christiaan Barnard, jako první úspěšně provedl transplantaci srdce z hrudi jednoho člověka do hrudi druhého člověka. Srdce bylo vždy poeticky spojováno s láskou, citem a životem, a proto tento zákrok vyvolal obrovskou senzaci u laické i odborné veřejnosti. Poté následoval obrovský počet zdařilých zákroků po celém světě (jen za posledních 35 let bylo provedeno přes 45 tisíc transplantací srdce). Nicméně tento boom transplantací se koncem devadesátých let zastavil a v rozvinutých zemích neustále klesá. Avšak úplně opačně je tomu s počtem žadatelů – ten se rok od roku stále zvyšuje. Na vině je nedostupnost vhodných orgánů. Navíc i pokud se dárce najde a transplantace provede, zdaleka není vyhráno. Tělo nemusí orgán přijmout.

Jakým způsobem se ale řeší nedostatek orgánů? Politika vyspělých zemí je značně odlišná. Zatímco např. ve Spojených státech, Německu, Británii či Skandinávii je bezpodmínečně nutný souhlas dárce s posmrtným darováním orgánů, v jiných státech jako ve Španělsku, Belgii, Singapuru, Rakousku či České republice je tomu úplně naopak – ten, kdo výslovně nezakázal použití svých orgánů, je považován za automatického dárce. Jinde jsou avšak ještě dále. V Iránu v podstatě zlegalizovali prodej ledvin. Ustanovili nevládní Svaz nemocných s ledvinami, který je zodpovědný za všechny transplantace ledvin v zemi; dárce dostane 1200 dolarů, příjemce platí zhruba stejnou částku. Výsledek je ten, že čekání na ledvinu odpadlo. A Čína ještě donedávna řešila problém s nezákonným prodejem orgánů popravených vězňů.

Ledviny jsou hlavním aktérem v tomto dramatu. Lidé ve vyspělých zemích žijí stále déle a také stále více tloustnou; transplantace ledviny je pro mnohé z nich jedinou záchranou (jen ve Spojených Státech roste každoročně procento čekatelů na novou ledvinu o závratných 7%). Jenže na ledvinu se může čekat až několik let a do té doby se musí chodit na pravidelné hemodialýzy (proceduru na očistění krve, která se podstupuje třikrát týdně po 5 hodinách – naštěstí funkci ledvin, na rozdíl od jiných orgánů, lze dlouhodobě nahradit uměle). Mnohé toto čekání omrzí a začnou se poohlížet jinde. Obvykle jejich volba padne na nějakou rozvojovou zemi (jako např. Indie, Pákistán, africké země, brazilské slumy či Moldávie), kde se najde nějaký chudák, který jim prodá vlastní ledvinu (tomuto fenoménu se někdy říká ledvinové safari čí transplantační turismus).V těchto zemích se organizují gangy, které se zaměřují na černý obchod s orgány (jako např. proslavený Transplant International). Jenomže transplantace se provádí v nedostačujících podmínkách, kde je všechno nesmírně uspěcháno. Uvádí se, že až 30% pacientů buď zemře nebo jejich tělo ledvinu nepřijme. Také dárci ledvin tento obchod mnohdy nepřežijí (79% jich má poté nějaké zdravotní komplikace). Gangy, které tento obchod zprostředkovávají, si přijdou skutečně na velké peníze (řekněme, že např. v Indii dárce dostane kolem 1000 dolarů, zákrok stojí v místní nemocnici 5000 dolarů, ale zájemce o ledvinu je často ochoten zaplatit i 100 000 dolarů – jak je vidět je to velmi výnosná ilegální aktivita).

Pokud by se lidské tělo prodalo tzv. „na součástky“ mělo by hodnotu asi čtvrt milionu dolarů. Srdce může vyjít až na 140 000, rohovka ani ne na 5000, prst stojí jen patnáct dolarů. Jen pro zajímavost; víte na kolik si cení tyto zločinné bandy vašeho pohlaví? Vypadá to, že „skutečná“ cena tohoto kousku našeho těla je mnohem nižší, než bychom hádali. Nejsou to ani miliony ba ani statisíce, ale pouhých 150 dolarů!

Jako řešení tohoto problému někteří lidé navrhují legalizaci prodeje orgánů. Černý trh by byl zničen, na podmínky transplantace by se také přísně dohlédlo a chudí lidé by si alespoň vydělali nějakou korunu; navíc, jakožto svobodní lidé, máme přece právo zacházet se svým tělem jak chceme. Ale musíme si uvědomit, že toto navrhují pouze ti, kteří cítí, že by se někdy mohli octnout v řadách čekatelů na nějaký orgán (navíc tento návrh se nejvíce objevuje v angloamerickém světě, kde jsou liberalismem vpravdě posedlí už od nepaměti). Vyřešilo by to sice problém s černým trhem, ale etický dopad by byl mnohem větší. Měli bychom sice všichni nové orgány všech tvarů a velikostí, ale přece nelze takovým způsobem zneužívat bídu ostatních. Nicméně tato otázka bezpochyby vyžaduje ještě rozsáhlou diskuzi, než se přijde s nějakým uspokojivým řešením.

Jakub Šenovský

Mohlo by vás také zajímat

Praktické

Populární na Dům financí

CMP