Obchodováním s emisními kvótami k lepšímu životnímu prostředí?
čtení na 2 minuty
Cenné papíry, spotřební zboží, drogy, zbraně a tisíce dalších předmětů obchodu se nám objevují na trhu. Pokud se podíváme na následující článek, zjistíme, že dnes už se obchoduje téměř s čímkoliv, i s „čistým vzduchem“…
K tomu, abychom se mohli vrhnout na obchodování s emisními kvótami, si potřebujeme pojem trochu analyzovat. Systém obchodování s emisními povolenkami je klíčovým nástrojem, používaným v EU ke splnění závazků Kjótského protokolu1) o snížení emisí skleníkových plynů, které podle vědců z určité části způsobují globální oteplování. Obchodování s povolenkami v EU začalo v úvodu roku 2005 a je první svého druhu na světě.
Pokud podnikáme v odvětví, jako jsou energetika, zpracování kovů, průmysl minerálů a výroba papíru a celulózy, platí pro nás pravidla EU ETS (EU Emissions Trading Scheme) a jsme povinni omezovat emise CO2 na stanovenou úroveň. V případě nedodržení této úrovně na nás čekají pokuty. Na druhou stranu, při plném nevyužití můžeme s tímto přebytkem obchodovat, a to tak, že druhé společnosti prodáme naše zbylé procento povolených emisí nebo si je podržíme pro budoucí použití. V rámci národních schémat obchodování s emisemi mohou společnosti kompenzovat své emise nákupem kreditů od společností, jichž úroveň emisí je hluboko pod daným limitem. Národní schémata mají různá pravidla a požadavky na provádění transakcí. Ceny emisních povolenek dnes výrazně klesly a dostaly se pod hranici šesti eur. Za povolenky s datem březen 2007, které jsou nyní hlavním termínem dodání, se kolem poledne platilo jen 5,65 eura (asi 155 Kč) za tunu. Oproti předchozímu obchodování, kdy cena činila 6,45 eura, je to pokles o 80 centů.
Tímto chtěla Evropská rada zabránit vypouštění méně škodlivých plynů do ovzduší a chránit tak životní prostředí. Zamyslíme-li se obecně nad tímto mladým projektem, řekneme si, že je tu konečně „věc“, která nám a zvláště přírodě dá „skoro za nic“ lepší prostředí.
Opravdu tomu věříte? Při snižování emisí dosahujeme zpočátku velké zlepšení s malými náklady. Každé další zlepšení docilujeme za vyšší cenu, až dospějeme do situace, kdy při obrovských výdajích je získaný efekt téměř bezvýznamný. Legislativně je zajištěno, že za znečišťování platí znečišťovatel. Jeho náklady se však musí pokrýt příjmy. Z toho vyplývá, že za znečištění ovzduší platíme svůj podíl všichni. V reálné ekonomice vždy nakonec zaplatí náklady výrobců na ochranu prostředí spotřebitelé ve zvýšených cenách vyrobeného zboží.
Obchodování s emisemi je však nesporně užitečný a přijatelný postup. Jsou-li stanovena pravidla umožňující kontrolu a bránící zneužití.
- je protokol k Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách, více než 180 signatářských zemí se zavázalo ke snížení svých kolektivních emisí skleníkových plynů o nejméně 5 % v porovnání s rokem 1990 v letech 2008 – 2012
