Josef Alois Schumpeter ( 1883 – 1950 )
štítek Osobnosti čtení na 2 minuty | přečteno 10×
Josef Alois Schumpeter je představitelem rakouské subjektivně psychologické školy. Narodil se 8. února 1883 v Třešti na Moravě, tehdejší součásti Rakouska-Uherska, v rodině německého podnikatele. Již v raném dětství se jeho rodina přestěhovala do Vídně, kde Josef Alois později započal svá studia na právnické fakultě pod vedením E.von Bohm-Bawerka.
Dále studoval na univerzitách v Berlíně a v Londýně. U svých učitelů i mezi žáky byl vždy oblíbeným. V roce 1912 vydal první ze svých stěžejních děl, Die Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung, zabývající se teorií hospodářského rozvoje. Kvůli sílícímu nacionalismu se přesunul do USA, kde od roku 1932 působil jako profesor Harvardské univerzity. Jeho žáky byli mimo jiné významné osobnosti ekonomického světa jako Wassily Leontief, či Paul A. Samuelson. Ačkoliv byl jako profesor považován za staromódního učitele, jeho působení na Harvardu je doprovázeno tvrdou prací. Roku 1942 vyšlo další jeho klíčové dílo, Capitalism, Socialism and Democracy, pojednávající o společenských a institucionálních změnách. Dílo vytváří pro jejich pochopení nový teoretický rámec. Až posmrtně byla vydána v roce 1954 jeho další kniha Historie ekonomické analýzy (History of Economic Analysis), v níž kriticky hodnotí současné ekonomické teorie a některé jeho úsudky mohou být považovány až za výstřední. V díle Josefa Aloise Schumpetera je patrná syntéza koncepcí rakouské školy, walrasovské teorie celkové rovnováhy, ale i vliv Karla Marxe. Přestože sám Schumpeter nebyl matematikem, studoval rozvoj ekonomiky ze statistických dat, která dokumentovala fakt, že k ekonomickému vývoji dochází ve vlnách. Uvědomil si, ze vývoj nelze beze zbytku vysvětlit působením tržních sil a spekulativní činnosti investorů. Podle jeho názoru byly důležitými činiteli inovace. Prosadil myšlenku, že inovace hrají významnou úlohu v ekonomickém vývoji tržních ekonomik, protože narušují existující rovnováhu a následně ji opět navozují, ovšem na kvalitativně vyšší úrovni. Inovace podle něj vedou k ekonomickému boomu a přinášejí inovátorovi zisk, který je nutné vynaložit na zvyšování produktivity, aby bylo možné se v daném oboru udržet.
Po vyčerpání inovačního rozvoje dochází k poklesu a ke vymizení podnikatelského zisku a ekonomika se tak dostává do deprese. Pro ekonomický rozvoj je tedy potřeba jak formálního vzdělání, tak i dostatečných praktických zkušeností s aplikacemi novinek, a především pak pružné organizační struktury. Ty mají být připravené provést změny vedoucí k vyšší efektivnosti organizačních struktur, ukáže-li se, že ty stará kladou novinkám překážky. Teprve potom se mohou projevit skryté možnosti nové technologie.
Takto pojatá dynamika vedla Schumpetera k závěru, že kapitalismus spěje k samolikvidaci, jelikož kapitalisté nebyli nositeli inovací. Historie přinesla řadu případů, které tuto jeho tezi potvrdily. Ač byl Schumpeter nesocialistou, ve svém stěžejním díle Kapitalismus, socialismus a demokracie dochází k závěru o nevyhnutelnosti socialismu. Varuje však před socialistickou revolucí jako násilnou formou nastolení socialismu v zaostalých zemích. Kniha je považována jako jedno ze stěžejních společenských děl dvacátého století.
