Vilfredo Pareto (17.7.1848 – 19.9.1923)

Je tvůrcem sociologického systému jako směsice mechanicismu a psychologismu. Pareto považoval společnost za systém vytvořený z lidských molekul, jež jsou spojeny vzájemnými složitými vazbami. Říkal, že vůdčí postavení ve společnosti mají elity, které existující ve všech oblastech společenského života. Základem pro zařazení do elity byl statisticky zjistitelný úspěch.

Jeho teorie tzv. koloběhu elit se pak stala součástí ideologie italského fašismu. Učil, že vládnoucí třída si musí donucovacím systémem udržovat svou pozici. Když tak neučiní, vytlačí ji silnější členové nižších tříd. Zabýval se také teoriemi tržní rovnováhy. Pro nás je známé především propracování otázky tzv.ekonomického optima. Toto Paretovo optimum je stav, kterého lze dosáhnout v ekonomice, kde funguje tržní mechanismus na principu dokonalé konkurence. Znamená to v podstatě situaci, kdy žádný subjekt na trhu nemůže zvýšit svůj blahobyt, aby zároveň nesnížil blahobyt jiného subjektu. Jde tedy o jakýsi rovnovážný stav, kdy, pokud by se někdo chtěl mít lépe, mohl by tak učinit jen na úkor někoho jiného.

Paretovo optimum by tedy mělo představovat takovou situaci, za které se všichni mají tak dobře, jak jen to na daném stupni rozvoje ekonomiky vůbec lze. To ovšem ale zdaleka nepředstavuje situaci, ve které jsou všichni spokojeni. Je totiž potřeba povšimnout si toho, že takové optimum, jak ho Pareto definoval, neexistuje pouze jedno. Naopak, může jich být velice mnoho. Společnost tak může dosáhnout různých paretovských optim. Může se například jednat o optimum, kdy jsou na tom ve společnosti všichni přibližně stejně, nebo na druhé straně o optimum, kdy je na tom jedna část společnosti velmi dobře a je velmi bohatá, ale druhá je naopak velmi chudá. I tato společnost však může být podle Pareta ve stavu optima, kdy nikdo z bohatých už nemůže více zbohatnout, aniž by se tím někdo jiný nestal ještě chudším, a také ani žádný z chudých se nemůže stát bohatším, aniž by se tak stalo na něčí úkor. Je jasné, že tato společnost, ač paretovsky optimální, bude právě onou chudší částí považována za velmi nespravedlivou. Tím bude náchylná k sociálním nepokojům a nebude tak příliš stabilní. Pokud by ale bylo možné zvýšit blahobyt jedné osoby, aniž by se snížil blahobyt někoho jiného, jednalo by se o tzv. Paretovo zlepšení.

Pareto tak položil základy ekonomie blahobytu. Co se ale většině z nás vybaví při vyslovení Paretova jména, je tzv.Paretův princip, jehož se i dnes využívá v hojné míře. A v čem tento princip spočívá? Vilfredo Pareto vytvořil matematický vzorec, který odrážel nerovnoměrné rozložení bohatství v jeho zemi a který vyjadřoval skutečnost, že zhruba dvacet procent obyvatel vlastní osmdesát procent bohatství. Od dob Pareta bylo toto tvrzení dále rozpracováno Paretovými následovníky a dnes je všeobecně uznávaným principem měření efektivity. Pro tyto účely by toto pravidlo mohlo být shrnuto do definice, že osmdesát procent výsledného zisku je tvořeno pouze dvaceti procenty činností, či že osmdesát procent zisku přináší pouhých dvacet procent zákazníků, atd. Problémem a zároveň hlavním úkolem je určit, které činnosti spadají právě do těchto dvaceti procent. Podle Pareta by se podnik měl soustředit právě na tyto činnosti a nezabývat se tolik činnostmi méně důležitými. Mezi nejznámější Paretova díla patří Pojednání o všeobecné sociologii (Trattato di Sociologia generale),či Rukověť politické ekonomie (Manuale di economia politica).

Hana Hutlová