České zdravotnictví: ekonomické souvislosti a mezinárodní srovnání
štítek Osobní finance čtení na 3 minuty
Základním problémem českého zdravotnictví jsou nedostatečné výdaje, které zaostávají za možnostmi naší ekonomiky. Zatímco HDP se v roce 2006 zvýšil o 7,6 %, tak výdaje na zdravotnictví stouply o pouhá 4,2 % a jejich podíl na HDP se propadl pod kritickou hranici 7 %.
Podíl celkových i veřejných výdajů na zdravotnictví v ČR na HDP několik let klesá
| veřejné výdaje | celkové výdaje | |
|---|---|---|
| 2003 | 6,81 % | 7,57 % |
| --- | --- | --- |
| 2004 | 6,56 % | 7,34 % |
| 2005 | 6,39 % | 7,20 % |
| 2006 | 6,16 % | 6,98 % |
Problémem zůstává nespravedlnost v platbách zdravotního pojištění. Stát platí za děti, důchodce, nezaměstnané, tedy za 57 % obyvatel, kteří nikoliv vlastní vinou čerpají 80 % zdravotní péče, příspěvek ve výši pouhých 24 % příjmů zdravotních pojišťoven. V současnosti jde o částku 677 Kč/měsíc. Vláda rozhodla o tom, že tato platba nebude po dobu 2 let valorizována. Z vyspělých států Evropy vydává v porovnání s ČR na zdravotnictví nižší podíl svého HDP pouze Lucembursko. Průměr bývalých států EU – 15 je 9,3 % HDP, průměr současných 27 členských států EU je 8,7 % HDP. Není pravda, že by chudší státy automaticky vydávaly na zdravotnictví nižší podíl svého HDP. Rozdíly jsou způsobeny různou organizací zdravotnických služeb a různým způsobem jejich fi nancování.
Výdaje na zdravotnictví v některých státech tzv. východní Evropy (2004) Bosna a Hercegovina 9,3 % Slovinsko 8,7 % Maďarsko 8,4 % Chorvatsko 7,9 % Bulharsko 7,7 % Moldávie 7,5 % ČR 7,2 % Albánie 6,6 % Polsko 6,4 % Slovensko 5,8 % Ukrajina 5,8 % Rumunsko 5,7 %
Ze všech států OECD jsou nižší než v ČR výdaje na zdravotnictví vyjádřené jako podíl na HDP dané země pouze na Slovensku, v Polsku, v Mexiku a v Koreji. Trendem posledních let je nárůst přímých plateb obyvatel za úhradu zdravotní péče a naopak pokles plateb ze státního rozpočtu a ostatních veřejných rozpočtů. Kraje, které od roku 2003 převzaly správu bývalých okresních nemocnic, neplní své povinnosti zřizovatele. Zatímco u příspěvkové organizace musí zřizovatel svým příspěvkem zajišťovat její vyrovnaný rozpočet, tak na provoz akciové společnosti nemusí akcionář přispívat vůbec. Spolu s možností snížit zaměstnancům mzdy (opuštění státních tarifních tabulek) je právě snaha „vyvléknout se“ z povinnosti zřizovatele hlavní příčinou, proč kraje transformují nemocnice v akciové společnosti.
Extrémně neefektivní americké zdravotnictví, které spolyká 15,5 % obrovského hrubého domácího produktu Spojených států a přesto 48 milionů lidí v USA není kryto žádným zdravotním pojištěním, se zcela vymyká srovnání. Ve vyspělých evropských státech existují v zásadě dva modely fi nancování zdravotní péče:
Národní zdravotní služba (NZS) – např. Skandinávie, Británie, Španělsko nebo Itálie.
Zdravotní pojišťovny (ZP) – např. Německo, Francie, Rakousko, Belgie.
Národní zdravotní služba je většinou levnější než zdravotní pojišťovny. Daní za nižší výdaje na zdravotnictví v systémech s NZS bývají většinou delší čekací doby na plánované zákroky. Systém povinného pojištění u některé z několika zdravotních pojišťoven zvolila po listopadu 1989 i naše politická reprezentace. Tento systém funguje, i když nikoliv bez chyb, a neexistují tedy dostatečně závažné důvody pro jeho zásadní změnu.
Milan Kubek, zdroj:Tempus Medicorum
