Když zloději šetří…

…nešetří nás, ani z našeho. To se tak jenom tváří. Ve skutečnosti šetří sebe a ze svého. Tedy z toho, co nejdřív nám, prostým občanům bezostyšně sebrali. Rádi také šetří na Evropě. Jakoby. Tváří se, že šetří co je naše. To už ale sotvakdo věří.

Naše jsou ve skutečnosti a bohužel pouze dluhy a jiné problémy s touto, naší, vládou. Ty dluhy a problémy nám dokonce zůstanou, až tato rozkrádačská parta, jež se zuby-nehty drží u vesel, konečně odejde.

Občan jen zírá jaké to sumy létají vzduchem, aniž by ti, kdo jsou prozatím u koryta, třeba jen mrkli okem. Pod dohledem naši „vlády rozpočtové odpovědnosti“ odtékají ze státní, tedy naši kapsy stamilióny, ba miliardy kšeftařům, kteří neprodávají ani konzervy plněné zdravým vzduchem.

Zveřejnění drobných statisícových odměn úředníkům vlády, údajně “dřoucím jako koně“ a polofašistickým kvaziporadcům na rozloučenou je, podle předsedy vlády údajně lynčem těchto ubožáků. Zprava i zleva se často u nás dávají za vzor poměry v severských zemích. Sám jsem žil ve Švédsku dlouhá leta a mohu potvrdit, že tam byly údaje z daňových přiznání veřejné a přiznání politiků a známých, i různých podezřelých osobností byly po konci lhůty pro podávání přiznání ihned zveřejněny. Než tuto nutnou odbočku mého povídání opustím, poukáži už jenom, že uvedený rozměr rozkrádání byl až na výjimky typu pana Koženého,u nás nevídaný až do nástupu vlád Mirka Topolánka. Ty výjimky sice nikdo nikdy nepotrestal, ale ani je státní moc nikdy netajila a pokud přece, nikdy ne dlouho. Chtěl jsem ale dnes psát o Evropě, není mou vinou, že mi dost dlouho trvalo, než se k ní dostávám.

Naši měnou pravda není Euro (€), jisté je ale, že Česká republika ve středu Evropy leží a je členem Evropské unie (EU). Ta a především Eurozóna (EZ) má problém, dokonce nikoli jeden ale dva: Problém ekonomický a politický. Oba navzájem spolu souvisí, ten hospodářský je snad relativně krátkodobý a také relativně jednodušší, ač ne lehký.

Řecko je na pokraji bankrotu, ve frontě žadatelů o pomoc za ním jsou mimo jiné velké a vlivné země jako Itálie a Španělsko ale také Maďarsko pravicového spasitele Orbána, s vlastní ústavní většinou v parlamentu. Dosud od Česka nikdo nic v hotovosti nežádá a ani nic zatím nebylo na úrovni EU zformulováno. Až se tak stane, půjde o půjčku a to nikoli Evropě, či EU, ale Mezinárodnímu měnovému fondu, MMF. Ten můžeme, či nemusíme mít rádi, faktem zůstává, že půjčka Fondu je několikanásobně jistější, než naše peníze v moci, bohužel také naši, současné vlády.

Pokud jde o EU, zatím jsme od ní jenom brali, mimochodem podstatně více, než se teď snad má od nás žádat – tedy oněch údajně 90miliard korun.

Přesně sformulovat některé nové a snad příští podmínky členství a sumu půjčky EU, rozdělenou na jednotlivé členské státy má vrcholná schůzka Unie koncem ledna. Malé Česko, ve středu Evropy, obklopené členskými státy EU se, jak už je v kraji zvykem, předem brání čemusi, co dosud definováno nebylo, existují pouze spekulace. Náš prezident napsal instruktážný dopis premiéru Nečasovi a ten zřejmě pod jeho vlivem změnil názor od svého tradičního váhání v zdánlivě pevné „—nic nedáme, ať rozhodne referendum“.

Oni si ovšem naši demokraticky zvoleni představitelé uvědomuji, že kritika je ve svobodné demokracii volně dostupná, za činy se ale někdy může odpovídat. Náš pan prezident, jenž vnitrostátně za nic, komě snad!! velezrady neodpovídá, ví, že je pro nás členství v EU životně důležitá nutnost – sám to tak podobně několikrát, zřejmě nerad, připustil. Předseda vlády, jako obvykle, kličkuje mezi slovy a činy.

Referendum ale o ničem nerozhodne, to samozřejmě pan Nečas et altera dobře vědí. Musel by o něm rozhodnout parlament a ani v poslanecké sněmovně, ani v senátu se pro něj nenajde dost hlasů, tím spíš, že jedna z vládních stran, TOP 09 je proti. Jisté je, že tuto, již bůhví kolikátou vládní krizi bude dosud nejtěžší řešit. Jde o roztržku ve vládě a tentokrát to není zviditelňovací gymnastika Věcí veřejných – ty už jsou tak veřejné, že před námi dávno stojí svlečeny do naha – ale proti sobě jsou dnes obě hlavní pravicové strany. Odhlížím přitom od nedávného výroku ministra zahraničí Schwarzenberga, že by neseděl v protievropské vládě – podobných „zásadních“ výroku jsme od něho již slyšeli řadu a zásady vždy padly, když se ukázalo, že je to pohodlnější bez nich.

O skutečnou analýzu ekonomického problému EZ se navzájem přou renomovaní ekonomové, přenechám jim rád problém a zkusím poukázat na těžkosti EU z politické perspektivy.

Evropa a v ní Evropská unie by pochopitelně ráda vystupovala jako sebevědomý mocenský partner USA, Ruska a Číny. Je vědecky vyspělou mateřskou půdou západní kultury a kapitalismu, vedle USA také nejbohatším průmyslovým producentem. Je to ovšem unie, rozdrobená na řadu států a státečků s vlastními tradicemi a zájmy, unie s nezažitým, ba do jisté míry neexistujícím systémem řízení . Budovat takový společný systém ve skupině samostatných států vyžaduje vůli, trpělivost a toleranci, vlastnosti, jež se jen pomalu a po částech daly postupně prosazovat v malé skupince původních zakladatelských zemí Evropského společenství. S dnešními 27 členy majícími různé zkušenosti, tradice a zájmy (a další řadou čekatelů velkých i malých – viz jen Turecko, Ukrajina a například Gruzie) jde o představu čehosi prakticky neuskutečnitelného.

Jaká je ale konkrétní politická situace EU?

Evropská komise se sedmadvaceti komisary a předsedou jakž-takž funguje, má v menším i jistou zkušnost a tradici. Problémem je, že se s lety pokouší rozšířit svůj nadnárodní mocenský vliv, cosi na co zřejmě nemá. Současný předseda Barroso projevuje nebezpečné známky politického, ba mocenského velikášství. To je něco, čím dlouholetý a úspěšný generální tajemník ES Jacques Delors zřejmě nikdy netrpěl. EU zcela chybí jasná zahraniční politika, akceptovaná všemi členskými a řadou nečlenských států (Norsko, Švýcarsko…), které jinak těsně s EU spolupracují. Chybí také bezpečnostní politika. Jednotlivé členské státy mají k některým citlivým, ba choulostivým mezinárodním problémům zcela jiná stanoviska než by si EU přála (např. Česko a Blízký východ) – to jsou věci, které se sjednotit dají jen těžko. Velmi často se zahraničněpoitické zájmy tak velké skupiny samostatných států (jež se opírají o vlastní politické tradice) obtížně slučují s bezpečnostní politikou a zájmy EU. Catherine Ashton, od loňska ve funkci,místopředsedkyně pro zhraniční a bezpečnostní politiku si je zřejmě mezí svých možností částečně vědomá a zatím se uchyluje k výstavbě diplomatického sboru EU a cestování po světě. To je činnost zdánlivě bezkonfliktní – zatím. Až se tato vysoká a výborně placená diplomatická místa budou roz- a přidělovat a začnou se definovat zájmy, jež diplomati EU mají reprezentovat, uvidíme zda se vyvarujeme konfliktů. Úloha a praktické fungování prezidenta EU jsou mi – a zřejmě nejsem sám – zcela nejasné.

Největším problémem efektivního fungování se mi zdá být Evropský parlament (EP). Nemíním se pouštět do jeho schizofrenní situace dvojsídla v Bruselu- Štrasburgu, to je jejich organizční problém, ať si ho řeší/neřeší sami. Parlament by ovšem měl být sídlem demokratického zákonodárství a rozhodování, tedy orgánem politické moci. Voleni jsou poslanci ve svých mateřských zemích, kvóty jsou přiděleny podle velikosti zemí, kdesi tam ovšem demokracie končí. Dá se sice pochopit, že se poslanci, přibližně podle své politické příslušnosti doma grupují v EP do jakýchsi podobných politikých skupin, není ovšem jasné, proč se doma o jejich činnosti většinou dozvídáme málo, nebo vůbec nic. Zhruba tak to platí ve většině členských zemí, velkých, nebo malých. No a bez znalosti o činnosti není zájem ani podpora, oni se ti zvoleni o zpětné vazby ani moc nesnaží, média se příliš nepokoušejí o jejich práci a činnosti EP vůbec pořádně referovat . Parlament přitom až žárlivě po vlivu a moci touží. Třeba povinná vebová stránka poslance, pravidelné tiskovky v Bruselu/Štrasburku, či doma ve své kanceláři, by měly být pravidlem, ne-li povinností.

Občané by možná toužili po informacích, ale po pravdě řečeno touha bez pravidelného ukojení se asi nakonec vyčerpá. Škoda, slušná společná Evropa by jistě stála za to, pro někoho alespoň jako ukázka fungující demokracie. Někteří myslí, že to už je za námi.

Nevím. Přes rozšířený pocit vnitrostátní beznaděje myslím, že by to za trochu úsilí stálo.

Egon T.Lánský

www.malepenize.cz