Jak se osvědčily poplatky ve zdravotnictví v roce 2008
štítek Pojištění čtení na 2 minuty
Začátkem letošního roku byly v České republice zavedeny poplatky ve zdravotnictví. Tento fakt vyvolal bouřlivou diskuzi ze všech stran obyvatelstva. Osvědčily se nám tyto poplatky, nebo jsme vyhodili oknem pár korun? Nejprve si řekněme, k čemu tyto poplatky vlastně slouží. Takzvané regulační poplatky ve zdravotnictví mají být správným krokem k řešení neutěšené finanční situace našeho zdravotnictví, které v některých krocích určitě pokulhává. Pár desetikorun nemělo být použito k tomu, aby zachránilo miliardové schodky zdravotního pojištění, které velice a hlavně zbytečně zatěžuje pokladny zdravotních pojišťoven.
Těchto pár desetikorun má ve skutečnosti pomoci právě zdravotním pojišťovnám, nemají odstranit miliardové schodky zdravotního pojištění, ale odstranit a redukovat nadměrně a hlavně zbytečně zatížené pokladny zdravotních pojišťoven. Obvodní lékař dostává za každého svého pacienta, který je u něj registrovaný takzvanou kapitační platbu, kterou získává pravidelně bez ohledu na to, jak častým zákazníkem obvodního lékaře potenciální pacient je. Obvodní lékař má tedy nárok na kapitační platbu, dalším finančním ohodnocením je mimo jiné ze systému veřejného zdravotního pojištění hrazena také reálná práce, kterou provede vždy, když ho některý pacient navštíví. V tomto případě se nerozlišuje, zda návštěva u lékaře byla nutná či nikoli. Lékaři je nutno zaplatit za práci, stejně tak jako jakémukoli jinému zaměstnanci. Jednorázový poplatek za návštěvu lékaře a ošetření byl stanoven na třicet korun. Částka byla stanovena na přiměřenou výši, aby nemohla nikoho připravit o prostředky na vedení důstojného života. Také byla stanovena, ale tak aby si každý z nás sáhl do svědomí a řekl si, zda je návštěva u lékaře vždy nutná.
A jak moc je pravděpodobné, že by se někdo rozhodl v případě nemoci kvůli regulačnímu poplatku nenavštívit lékaře? Zamysleme se nad tím, zda má opravdu cenu polemizovat kvůli třiceti korunám. Výše třiceti korun určitě není suma, jejíž zaplacení má vliv na životní standard člověka.
Dalším regulačním poplatkem je platba za položku na recept. Tímto krokem se mělo hlavně zabránit případu, kdy se jde pacient léčit k praktickému lékaři pouze s lehkým onemocnením, jako jsou kašel, rýma aj. Lékař mu poté předepíše tablety například v podobě paralenu. Po předložení receptu v lékárně dostane krabičku prášků a zaplatí doplatek ve výši jedné koruny. Dorazí domů a na radu doktora užije prášků, které dostal předepsané. Užije jednu tabletu a druhý den zjistí, že je zcela zdráv. Léky založí do domácí lékárničky. Zde pak najde několik krabiček paralenů z předešlých návštěv u lékaře. Ne vždy lze blíže určit, jak staré ostatní krabičky s léčivy jsou. Řekněme si každý sám za sebe, kolik takových krabiček v lékárničce doopravdy máme a leží nám tam zbytečně ladem.
Hlavním rozdílem v zavedení poplatků není účel pouze podpořit pokleslý zdravotnický sektor, ale přimět občany k racionálnějšímu chování, které bude mít za následek úspory ve zdravotnictví na zbytečnostech. Pokud si spočítáme, kolik by takový paralen stál dnes, po zavedení poplatků, zjistíme, že cena několikanásobně převyšuje cenu ve volném prodeji. Každý rozumně uvažující člověk nakoupí léky raději ve volném výdeji a to ty, které nejsou na závažná onemocnění. Ušetří tak peníze pojišťovně pro případ, kde je asistence lékaře opravdu nutná a nevyhnutelná.
