Koupě zámku v Čechách a na Moravě
štítky Investice Nakupování Realitní trh čtení na 3 minuty
Snad všichni, kteří vyrostli na našich pohádkách, někdy pocítili touhu po tom, alespoň někdy bydlet na zámku. Vždyť takové bydlení musí doslova být jako „z pohádky“. Ovšem realita je trochu odlišná, moderní zámečtí páni nemají na růžích ustláno a i když pořízení nějakého zámku není až tak obtížná záležitost, tak uvedení takového objektu do obyvatelného stavu a udržení v tomto stavu je mnohem obtížnější.
To, že koupě či alespoň pronájem hradu, zámku či tvrze není nijak obtížné, dokazují i nabídky realitních kanceláří. Při troše námahy, není problém najít nějaký hezký zámeček za přijatelnou cenu. Ceny zámků nejsou vskutku nijak vysoké, protože již za 10 milionů lze pořídit středně velké panské sídlo a jen ty nejhonosnější a nejzachovalejší venkovská sídla bývalé šlechty přesáhnou sumu 20 milionů. Tyto ceny jsou samozřejmě podřízeny jednomu a to hlavnímu faktoru, tedy celkovému stavu objektu. Nedávno se v novinách objevila zpráva, že ostravský podnikatel Teodor Reinhold koupil fulnecký zámek, který je dominantou celého okolí. Ohromné sídlo ho stálo „pouhých“ 10,8 milionů korun. Taková cena může našinci připadat nebývale nízká za tak ohromný objekt, ale to je pouze povrchní pohled na celou věc. Zámek není ani trochu v nejlepším stavu a na jeho rekonstrukci bude potřeba vynaložit další desítky milionů korun. Odborníci uvádějí, že obecně na rekonstrukci jednoho čtverečního metru, pokud se počítá i s restauračními pracemi, je nutno vynaložit od 25 000 do 150 000 korun. S takovou se pak nelze divit, že cifra za rekonstrukci zámku může i několikanásobně převýšit pořizovací sumu.
Výše uvedený příklad fulneckého zámku ukazuje hned na několik problémů s tuzemskými historickými sídly. Největším problémem bezesporu je velmi špatný stav valné většiny našich hradů a zámků. Čtyřicetileté všelidové vlastnictví se na našich památkách velmi krutě podepsalo, neboť se vlastně potvrdilo ono známé, že pokud je něco všech, tak to vlastně není ničí a nikdo se o to nestará (ale každý to rád užívá). Zámky většinou byly hozeny na bedra obcím, v jejichž katastru stály. Jenomže pro třeba několika set hlavé obce je naprosto nemožné vyčlenit z rozpočtu odpovídající sumu, tak aby byla památka i nadále udržována v dobrém stavu. Také ze spousty historických objektů se staly například kasárna, sklady, učiliště či zemědělské objekty, což ani v nejmenším nepomohlo jejich kondici. Dalším problémem u historických budov je přístup památkářů. Na jedné straně je pochopitelné, že památkový ústav se snaží udržet historičnost objektu v co největší míře a že není vůbec vhodné, aby se z barokního zámečku stalo blikající neonové monstrum, ale na druhou stranu je třeba říct, že přístup památkářů učinil mnohé objekty v podstatě neprodejnými a jelikož v obecních rozpočtech nejsou peníze na velmi nákladné opravy, tak tyto krásné budovy pomalu chátrají a chátrají, až prostě spadnou. Asi by byla na místě větší flexibilita NPÚ a větší ochota ke kompromisu, vždyť zkušenosti doby nedávné nás naučili, že soukromníci se o své, starají většinou mnohem lépe, než státní správa, která na majetku nemá žádný osobní záměr, a tedy ani motivaci se pořádně starat.
Na závěr je ale třeba říct, že pokud někdo je ochoten skousnout všechny nepříjemnosti, které se pojí s pořízením a zprovozněním zámku, tak jeho houževnatost bude odměněna. Zámky jsou velmi vhodné podnikatelské objekty, vždyť doteď vyzařují na lidi zvláštní rakouskouherskou aurou, která vzbuzuje úctu k sídlům bývalé šlechty, takže většina lidí dá přednost restauraci či hotelu v zámku než té „obyčejné“. Také je bezrozporné, že si někdo může zámkem splnit sen o neobyčejně romantickém bydlení.
