Estonsko přijme euro, na dlouho bude zřejmě poslední
štítek Stalo se čtení na 3 minuty
Eurozóna se na Nový rok rozšíří o vůbec první postsovětskou republiku. Estonsko se vzdá vlastní koruny v době, kdy zeměmi platícími evropskou jednotnou měnou otřásá krize, která si nyní vybrala „oddechový čas“ jen kvůli svátečním dnům v celé Evropě. Estonští politici nicméně jakékoliv riziko odmítají, přestože je jejich země na dlouhou dobu nejspíš poslední, která eurozónu posílí.
„Estonsko je připraveno vstoupit na palubu komfortní a nepotopitelné lodi nesoucí název Euro. Je lepší být na palubě, než mimo ni v závěsu a v totální závislosti na mateřské lodi,“ řekl v rakouském deníku Die Presse estonský ministr financí Jürgen Ligi.
Přestože slova o komfortní a nepotopitelné lodi jsou spojená i s Titanikem, Estonsku může euro skutečně přinést řadu nemalých výhod. Pro maličkou pobaltskou zemi, jejíž hrubý domácí produkt dosahuje 17 miliard dolarů, znamená především levnější získávání úvěrů na finančních trzích.
Levné úvěry po vstupu do eurozóny sice stáhly hned několik zemí jižní Evropy do problémů, ale v Estonsku podobný vývoj nehrozí. Země má vůbec nejnižší celkový dluh v celé evropské sedmadvacítce, který jen velmi lehce přesahuje sedm procent HDP, tedy hodnotu, kterou řada států vykazuje spíše jako roční rozpočtový deficit.
Příliv levných peněz přijde Estonsku vhod, zemi totiž tvrdě zasáhla hospodářská krize a v roce 2009 se ocitla mezi pěti státy, kterým se dařilo při posuzování vývoje HDP vůbec nejhůře na světě. Takřka desetiprocentní propad HDP byl do značné míry způsobený neschopností investorů rozlišovat mezi pobaltskými státy, přičemž Litva a Lotyšsko jsou v nesrovnatelně horší kondici. Země nicméně musí bojovat s poměrně velkou nezaměstnaností, která se z hodnot kolem šesti procent v roce 2008 vyšplhala až na takřka 20 procent v současnosti.
Připojení k eurozóně přináší Estonsku i některá nebezpečí. Úspěch ekonomiky orientované zejména na export bude do značné míry závislý na vývoji finanční situace v eurozóně. „Investoři budou ochotni Estonsku půjčovat za výhodných podmínek jen v případě, že si zachová svojí konkurenceschopnost. To je v současnosti největší riziko,“ uvedl Simon Tilford z londýnského think-tanku Center for European Reform.
Malé zemi by výrazně pomohlo, kdyby se své národní měny zbavili i její pobaltští sousedé a zejména Polsko jako jeden z největších obchodních partnerů. Vyhlídky na takové rozšíření eurozóny jsou ale velmi mlhavé. Poláci, kteří patří mezi „nejžhavější“ kandidáty na přijetí eura, plánují například vstup do takzvaného mechanismu směnných kurzů ERM-2, tedy navázání kurzu národní měny na kurz evropské jednotné měny, až na rok 2013. To by v podstatě znamenalo, že členy eurozóny se stanou nejdříve v roce 2015.
Jedinou zemí ze států střední a východní Evropy, která by mohla Polsko předstihnout, je nejspíš jen Bulharsko. Jeho životní úroveň sice zdaleka nedosahuje ani té České, ale bulharský dluh je poměrně nízký a v mezích se drží i roční rozpočtový deficit. Bulhaři původně chtěli euro přijmout již 1. ledna 2012, ale tento cíl se v současnosti zdá nereálný. Země totiž stále nevstoupila do ERM-2 a měla by tak učinit až příští rok. Konečný termín vstupu do eurozóny se tak posouvá nejdříve na rok 2013 a to jen v případě optimistického vývoje.
Pro Bulhary bude mimo jiné velmi těžké udržet inflaci v mezích, které stanovují pravidla EU. Svojí roli může sehrát i celkový obraz země, který zdaleka není nejlepší. Zdůrazňuje to nedávné veto Paříže a Berlína vstupu Bulharska a Rumunska do schengenského prostoru. Bulharská vláda si vlastní obraz v EU příliš nevylepšila ani hrozbou, že pokud unie žádost země o přijetí eura odmítne, Bulhaři jej zavedou jednostranně bez ohledu na názor evropské sedmadvacítky.
Kromě Polska a Bulharska ostatní země střední a východní Evropy vstup do eurozóny zatím v dohledné době neplánují a výjimkou není ani Česko. Podle premiéra Petra Nečase současná vláda, jejíž funkční období vyprší v roce 2014, ani nestanoví termín přijetí evropské jednotné měny.
Jediným důvodem ke změně tohoto postoje by mohlo být rozdělení sil v Evropské unii. Krize v eurozóně přinesla do EU výraznou bipolaritu a většinu zásadních rozhodnutí v současnosti činí státy eurozóny. Země mimo ní se klíčových jednání účastní spíše jen jako pozorovatelé a do největších podrobností ani tolik nevidí.
