Regionální politika EU
štítky Osobní finance Politika čtení na 3 minuty
V rámci evropského integračního procesu postupně vznikaly jednotlivé politiky EU. Současná praxe Evropské unie člení politiky na společné, sektorové, koordinované (také se jim říká komunitární) a individuální. V dnešním článku se budeme věnovat regionální a strukturální politice EU, která se řádí mezi politiky koordinované.
Charakteristika koordinovaných politik
U koordinovaných politik EU se jednotlivé členské státy nevzdávají zcela svých pravomocí, orgány Unie však mají na jejich fungování značný vliv. Skupina komunitárních politik je poměrně široká a patří sem politiky, jejichž koordinace je nezbytná pro splnění základních cílů Unie, tj. pro vnitřní trh, hospodářskou a měnovou unii a zvyšování konkurenceschopnosti EU.
Regionální a strukturální politika EU
Regionální a strukturální politika je v rámci koordinovaných politik nejdůležitější. Tato politika výrazně přispívá k rychlejší realizaci integračního procesu. Její podstatou je snižování rozdílů v ekonomické úrovni členských států a regionů. Význam této politiky vzrostl především po dvou posledních rozšířeních, kdy do EU vstoupily země, jejichž ekonomiky byly méně rozvinuté. Dnes má regionální a strukturální politika po zemědělské politice druhý největší podíl na výdajích ze společného rozpočtu EU. Zmínku o regionální a strukturální politice najdeme v Amsterodamské smlouvě a také v čl. 2 Smlouvy o EU.
Vývoj regionální a strukturální politiky EU
Na počátku integračního procesu, při vzniku EHS nebyla regionální politice věnována velká pozornost. Zakladatelské státy ES (Německo, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko) byly ekonomicky na stejné úrovni a výrazné rozdíly neexistovaly. Výjimkou byl pouze jih Itálie, jednalo se však o vnitřní problém, takže regionální politika na úrovní celého Společenství nebyla zapotřebí. Když byl nějaký region ekonomicky slabší, byla mu Evropskou investiční bankou poskytnuta výhodná půjčka. Regionální dopad měla i společná zemědělská politika, která podporovala zemědělce.
Výrazná změna nastala po roce 1973, kdy došlo k prvnímu rozšíření. Do ES vstoupily Velká Británie, Irsko a Dánsko. Především členství méně vyvinutého Irska a slábnoucí hospodářská dynamika způsobily, že orgány ES začaly věnovat regionální politice větší pozornost.
V říjnu roku 1972, na pařížském summitu, došlo ke shodě, že regionální politika je nutným prvkem k posílení Společenství. Na tomto summitu se také dohodlo na vytvoření Evropského fondu regionálního rozvoje (ERDF), který byl založen v roce 1975 a stal se institucí pro správu regionální politiky. Na počátku svého vzniku ERDF nefungoval efektivně, prostředky z rozpočtu byly jednotlivým státům přidělovány automaticky, stačilo, aby členský stát předložil Komisi regionální projekt.
Po tzv. jižním rozšíření (v roce 1981 Řecko a v roce 1886 Portugalsko a Španělsko – jejich ekonomická vyspělost byla hluboce pod průměrem ES) bylo zřejmé, že je nutná reforma. V této době mělo Společenství již 12 členů, jejichž ekonomická úroveň se poměrně lišila. Navíc po přijetí Jednotného evropského aktu, ve kterém se členské státy dohodly na vytvoření vnitřního trhu, převládaly obavy, že některé regiony budou mít problém se vyrovnat se zostřenou konkurencí.
K zásadní reformě strukturálních fondů došlo v roce 1988. Díky této reformě se podařilo upevnit pozici regionální politiky mezi ostatními politikami Společenství. Reforma rovněž vedla ke zvýšení finančního přídělu strukturálním fondům. V roce 1987 zdroje strukturálních fondů činily 6,3 mld. ECU, kdežto v roce 1993 14,1 mld. ECU.
V únoru 1992 byla v Maastrichtu podepsaná Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva), která vešla v platnost 1.11. 1993. Tato smlouva stanovila v článku B, že posílení ekonomické a sociální soudržnosti je základním cílem Unie, což je úkol regionální a strukturální politiky.
Dalším změnám byla regionální a strukturální politika podrobena v období 2000 – 2006. Tyto změny vyplývaly z dokumentu Agenda 2000, který byl vypracován před tzv. východním rozšířením. Tyto země byly ekonomicky hluboce pod průměrem EU, proto bylo potřeba přizpůsobit tuto politiku jejich potřebám.
Regionální a strukturální politika EU přispívá k hospodářské a sociální soudržnosti evropských regionů. Nakolik je úspěšná a efektivní je těžké posoudit. Dodnes existují mezi jednotlivými regiony značné rozdíly. Vstup Rumunska a Bulharska tuto disparitu prohloubil a znamenal pro rozpočet EU značnou zátěž. Jak se bude regionální politika vyvíjet dál a zda se jí podaří naplnit svůj hlavní cíl je otázkou budoucnosti.
