Finanční a měnová krize v Argentině
štítky Měnová politika Osobní finance Politika čtení na 3 minuty
90. léta minulého století byla na finanční krize opravdu bohatá. V našem seriálu jsme se věnovali krizi v jihovýchodní Asii, Rusku, Mexiku a Brazílii. Dnes se podíváme zatím na poslední finanční krizi, která vypukla v roce 2002 v další latinské zemi – Argentině.
Argentina, 2. největší jihoamerický stát s 35 miliony obyvatel, byla v první polovině 20. století hospodářsky vyspělá. Druhá polovina století však byla pro argentinskou ekonomiku nepříznivá, především kvůli špatné hospodářské politice. V roce 1989, kdy se prezidentem Argentiny stal Carlos Meném, byla argentinská ekonomika v troskách. Zemi sužovala vysoká nezaměstnanost, spotřebitelské ceny rostly o 200 % měsíčně, celkově pak o více než 5000 % za rok.
90. léta 20. století byla v Argentině ve znamení ekonomických reforem. Ménemova vláda se snažila oživit argentinskou ekonomiku a povedlo se to. Argentina se vymanila z mezinárodní hospodářské izolace, privatizace podniků přilákala do země zahraniční investice. Dalším významným prvkem reformy bylo zavedení tzv. currency board. Jednalo se o absolutní pevný kurz, argentinské peso bylo zavěšeno na americký dolar v poměru 1:1. Vlivem currency board došlo k poklesu inflace z 5 000 % v roce 1989 na – 1,1 % (to znamená k deflaci) od 1999 do 2001.
Argentinská ekonomika rostla rychlým tempem. V letech 1996 – 1998 dosahoval růst HDP mezi 4 – 8 % ročně. Od roku 1999 se však dostavila recese (v roce 1999 – 3,4 %), a to především v důsledku brazilské měnové krize a zhodnocování amerického dolaru, které vedlo i k apreciaci argentinského pesa, v jejímž důsledku klesal argentinský export. Bylo potřeba zmírnit recesi expanzivní měnovou politikou, currency board však neumožňoval devalvaci či depreciaci pesa. Důvodů, proč argentinská vláda neopustila fixní režim je několik. Za prvé se obávala, že znovu dojde k hyperinflaci. Za druhé, argentinské podniky a domácnosti měly své dluhy v dolarech a odpoutání se od dolaru by vedlo k bankrotům. A nakonec, argentinská vláda doufala, ze vše dobře dopadne. Věřila, že americký dolar oslabí, což povede ke zvýšení konkurenceschopnosti Argentiny. Avšak americký dolar dál posiloval.
Velkým problémem argentinské ekonomiky bylo postupné zhoršování veřejných financí a růst zahraničního dluhu. Spolu s růstem dluhu rostly pochopitelně i úroky, které Argentina nebyla schopna splácet. V prosinci 2001 dosahoval dluh 155 miliard dolarů. Také nezaměstnanost byla vysoká. Od roku 1992 rychle stoupala až k úrovni 20 %, počátkem roku 2002 se vyšplhala na 21,5 %. V roce 2001 došlo k prohloubení recese (- 4,4 %). Currency board byl udržen jen díky úvěrům MMF z března 2000 a září 2001. Toto bývá MMF často vyčítáno. Kdyby Argentina opustila fixní režim již v první vlně recese, nemuselo by ke krizi dojít. Investoři začali směňovat pesa za dolary, došlo k výběrům bankovních vkladů, tzv. runu na banky. V prosinci 2001 odmítl MMF poskytovat další půjčky a argentinská vláda vyhlásila moratorium na splácení vládního dluhu vůči soukromým věřitelům. Šlo zřejmě o největší státní bankrot v dějinách.
V lednu roku 2002 argentinská vláda devalvovala peso, v únoru byl zaveden floating. Peso se znehodnotilo z 1 na 3,8 ARP/1 USD. V roce 2002 dále pokračovala recese, HDP poklesl o 11 %. Také došlo k obnovení inflace, která činila v roce 2002 26 %, a v roce 2003 13,4 %. Hospodářský růst se podařilo obnovit v již roce 2003 (+ 8,3 %).
Argentinská finanční krize měla drastický dopad nejen na hospodářství, ale i na životní úroveň Argentinců. Dolarový příjem na osobu poklesl zhruba na jednu třetinu úrovně z roku 1998, index životních nákladů vzrostl během první poloviny roku 2002 o 39,1 % a počet lidí žijících pod hranicí bídy (3 USD na osobu a den) vzrostl ze 38,3 % v říjnu 2001 na 52,2 % v březnu 2002.
