Významné finanční krize 90. let – Jihovýchodní Asie
čtení na 3 minuty
V prvním článku věnovaném finančním krizím 90. let jsme se zabývali krizí, která postihla Mexiko. Dnes se podíváme do oblasti jihovýchodní Asie, kterou finanční krize, největší a nejvýznamnější v 90. letech, postihla v roce 1997. Tato krize je specifická tím, že zasáhla hodně zemí a její důsledky nebyly pouze ekonomické, ale i sociální.
V červenci 1997 vypukla největší měnová krize 90. let. – asijská měnová krize. Vypukla v regionu jihovýchodní Asie (Thajsko, Malajsie, Indonésie, Filipíny, Jižní Korea), v oblasti, která se do té doby velmi příznivě rozvíjela a patřila k ekonomicky nejdynamičtějším regionům světa. Země, pro něž se ustálilo označení „asijských tygrů“, měly stálý růst HDP (v letech 1995–1996 se pohyboval mezi 5 – 10 %), poměrně nízkou inflaci (kolem 4 %) a především přebytkové veřejné rozpočty. Výrazné úspěchy zaznamenala zejména ekonomika Jižní Koreje, která se díky tomu stala koncem roku 1996 členem OECD. V předkrizovém období zaznamenal tento region silný příliv zahraničního kapitálu. Tato skutečnost byla vyvolána vysokými úrokovými mírami, které přitahovaly zejména krátkodobý kapitál a reformními opatřeními, které odbouraly různé překážky pro příliv zahraničního kapitálu. Navíc, úrokové míry v USA, Německu či Japonsku byly nízké, a proto investoři dávali přednost dynamicky se rozvíjející Asii. Dalším pozitivním ukazatelem byly měny uvedených zemí měly stabilní kurz, které byly zavěšené na americký dolar.
Nikdo neočekával problémy, domácí investoři věřili, že hospodářský zázrak bude pokračovat a že své úvěry snadno splatí z budoucích výnosů investic.
Avšak i v tomto regionu se vyskytovalo několik negativních rysů. Příliv kapitálu způsobil, že došlo k růstu úvěrových zdrojů bank: banky poskytovaly úvěry především podnikovému sektoru a do financování nákupu nemovitostí. Při velkém počtu poskytovaných úvěrů a poměrně slabém bankovním sektoru došlo k tomu, že banky nevěnovaly velkou pozornost prověřování bonity zákazníků. Bylo tak poskytnuto příliš mnoho prostředků, které se přeměnily ve „špatné úvěry“. Dalším negativem byla rozsáhlá korupce a rostoucí schodek běžného účtu platební bilance. V polovině roku 1997 zesílilo zhodnocení kurzu amerického dolaru oproti ostatním vedoucím měnám, což (při udržování fixních kurzů asijských měn k dolaru) vedlo k oslabení jejich konkurenceschopnosti, neboť i jejich měny se zhodnocovaly a k prvnímu odlivu kapitálu z regionu. Odliv kapitálu v roce 1997 byl podpořen také nástupem restriktivní měnové politiky v Japonsku, které bylo hlavním věřitelem postižených zemí.
Průběh asijské měnové krize se dá rozdělit do tří etap. První vlna krize vypukla v létě 1997 a zasáhlo především Thajsko. MMF doporučil Thajsku 15 % devalvaci měny, avšak thajská vláda toto doporučení ignorovala. Na přelomu 1996/97 se začal zpomalovat thajský export a růst HDP, vyhrocovaly se problémy se „špatnými úvěry“ (v Thajsku činil jejich podíl 48 %). Investoři začali ztrácet důvěru a došlo k prvním útokům na thajský bath. Odliv zahraničního kapitálu způsobil hospodářskou depresi. Thajsko opustilo fixní kurz a počátkem července zavedlo floating. Finanční investoři očekávali podobný vývoj i v ostatních zemích v regionu a začali stahovat kapitál. To vedlo během července 1997 ke znehodnocení dalších měn, a to Filipín, Malajsie a Indonésie. Nejhorší vývoj prodělala indonéská rupie, která během šesti měsíců devalvovala o 600 %.
Druhá vlna krize postihla Jižní Koreu na podzim roku 1997. Odliv kapitálu se podařilo zastavit pomocí úvěru od MMF, který činil 58 mld. USD. Tato pomoc vedla začátkem března 1998 k zastavení znehodnocování wonu a obecně k uklidnění situace v celém regionu. ¨
Třetí etapa představuje obnovení vlny znehodnocování měnových kurzů (s výjimkou Koreje) od května 1998. Příčiny tyto vlny byly především recese ekonomiky v Japonsku a ruská měnová krize. K úplnému uklidnění situace došlo v září – říjnu roku 1998.
Asijská krize měla závažné sociální důsledky. Podle zprávy MMF přerostly prohlubující se hospodářské a sociální problémy asijských zemí v sociální krizi. Indonésie v roce 1998 ztratila více než 20 % pracovních míst, což postihlo 5 milionů dělníků a jejich rodin. V Jižní Koreji vzrostla nezaměstnanost v roce 1998 čtyřnásobně a míra nezaměstnanosti dosáhla téměř 10 %. V Thajsku se počet propuštěných dělníků ztrojnásobil a více než třetina obyvatel živořila v bídě. V bohatších asijských ekonomikách, Hongkongu a Singapuru, rostl sociální nepokoj v důsledku snižování počtu pracovníků a stlačování mezd.
