Švarcsystém

Vše začalo krátce po pádu komunismu s obrovským podnikatelským boomem. Před rokem 1989 byli všichni v podstatě zaměstnaní, takže nebylo nutné se nějak zabývat odlišným zatížením výdajů na práci u zaměstnanců a OSVČ. Po roce 1989 se tato mezera v zákoně projevila tak, že bylo mnohem výhodnější zaměstnat na stejnou práci živnostníky (správní poplatek za vyřízení živnostenského oprávnění činí 1000 Kč) než klasické zaměstnance – a to jak pro zaměstnavatele tak i pro zaměstnance. První, kdo si všiml této nákladové disproporce, byl právě Miroslav Švarc, po němž je tento způsob podnikání pojmenován. Ten v roce 1990 začal podnikat ve stavebnictví pod obchodním jménem Švarc – stavební firma, služby a obchodní činnost. Zanedlouho po zahájení své činnosti propustil všechny své zaměstnance, aby ihned poté s nimi uzavřel smlouvu o dílo na živnostenské oprávnění, které si všichni mezitím vyřídili. Mnozí ostatní podnikatelé Miroslava Švarce poté rychle napodobili.

Podívejme se nakolik je švarcsystém výhodný pro zaměstnance-živnostníky. Stát, aby ulehčil drobným podnikatelům administrativní práci, dává jim možnost používat tzv. paušální odečitatelné částky na výdaje (v dnešní době až 60 % u řemeslníků), a to i tehdy pokud dostane všechen potřebný materiál od „zaměstnavatele“. Další výhodou je mnohem nižní zatížení povinnými platbami pojistného u živnostníků. Konkrétně zaměstnanec, kterého si zaměstnavatel cení na 35 000 Kč (tzn. jeho hrubá mzda je 25 926 Kč, když odečteme zdravotní a sociální pojištění, které za zaměstnance musí odvést zaměstnavatel), dostane po veškerém zdanění čistou mzdu ve výši 19 413 Kč. Pokud by ale tentýž člověk pracoval na živnostenské oprávnění (tedy by měsíčně posílal svému „zaměstnavateli“ faktury ve výši 35 000 Kč) a pokud by jako řemeslník použil možnost paušálního odpočtu ze svých příjmů, jeho čistá mzda by činila 30 100 Kč. Je vidět, že rozdíl činí přes 10 000 Kč měsíčně, nelze se tedy divit, že stát rychle zasáhl, protože jinak by byl jeho rozpočet ve vážném ohrožení.

Již na konci roku 1991 byla přijata novela zákona o zaměstnanosti, která švarcsystém od 1.1.1992 zaka­zovala. Ovšem nenastalo úplné vymícení švarcsystému. Vedle švarcsytému existují další dva druhy činností, které jsou ale na rozdíl od něj legální. Jedná se tzv. subdodávky a outsourcing. Prostřednictvím outsourcingu podnikatel vytěsňuje činnosti, které nejsou pro jeho podnikání klíčové nebo příznačné, k jinému podnikateli, jenž má právě tyto činnosti jako hlavní náplň práce; tyto činnosti jsou ale zároveň pro jeho podnikání nezbytné a musí je nějak zajišťovat (většinou se jedná např. o vedení účetnictví, správu počítačového systému, úklid kanceláří atd.). Legální subdodávky jsou případy, kdy z rozmanitých důvodů není podnikatel schopen plnit své závazky prostřednictvím vlastních zaměstnanců, a proto si sjedná splnění tohoto závazku prostřednictvím třetí osoby. Pokud ale subdodávky jsou sjednávány takřka s železnou pravidelností a ve vyšší míře, téměř určitě se jedná o nezákonný švarcsystém.

Z výše napsaného lze nabýt dojmu, že švarcsystém má samé klady a jediné nepříjemnosti z něj plynou pro státní rozpočet. Ale není tomu tak. Tím, že někdo pracuje na živnostenské oprávnění, ztrácí řadu zaměstnaneckých výhod – živnostník nemá nárok na zákonnou dovolenou, nemá nárok na poskytnutí pracovních pomůcek a materiálu, nemá nárok na přestávku ani na odstupné po ukončení spolupráce. Z těchto důvodů se snaží levicově orientovaní politici a teoretici švarcsystém potírat – vždyť zaměstnanci-živnostníci díky tomu ztrácejí vše, co jim bylo za dlouhá léta vybojováno dělnickým hnutím – je to tedy novodobá forma nádenictví, protože neposkytuje dostatečnou ochranu prostých pracujících. Kdežto pravicoví liberálové s tím vším nesouhlasí a nejraději by švarcsystém zlegalizovali.

Jakub Šenovský