Finanční deriváty

Finanční deriváty vznikaly postupně od 70.let, avšak intenzivně se začaly využívat od začátku 80.let. Představují v podstatě obchodování s rizikem. Umožňují obchodovat s riziky prostřednictvím partnerů, kteří mají na dané riziko opačný názor; při tom každý z nich očekává, že jeho názor se ukáže být správný a že právě on získá ze smlouvy prospěch. To znamená, že má-li jeden subjekt z derivátu zisk, potom partner má ztrátu. Klasifikace derivátů: Ekonomové i finanční trhy rozlišují čtyři základní druhy derivátů a člení je následovně:

pevné (nepodmíněné) termínové operace, kam se řadí:

1. forwardy
2. futures
3. swapy

opční termínové operace – sem patří opce

Forwards

Forward je nejstarším typem derivátů. Kupující se zavazuje koupit určité předmětní finanční aktivum (akcie, obligace aj.) ke sjednanému dni za předem stanovenou cenu (bývá též nazývána realizační cena). Smlouva je závazná pro obě strany (tzn., že forward patří mezi smlouvy typu „musí – musí“). Podmínky smlouvy jsou specifické, jedinečné, pro každý obchod jiné; proto lze forward velmi obtížně prodat před jeho vypršením, neboť podmínky smlouvy nemusí vyhovovat novému kupujícímu. Tento rys vede k tomu, že se s forwardy obchoduje nikoli na burze, ale na mimoburzovních trzích (např. OTC trh – over the counter market)

Futures

Futures jsou oproti forwardům historicky mladší termínové kontrakty. Jejich podkladovým aktivem je nějaký finanční nástroj. Na rozdíl od forwardů, smluvní podmínky futuritních kontraktů jsou standardizovány a jsou obchodovány na organizovaných burzách (např. New York Futures Exchange). V dnešní době se obchodují finanční futures založené například na dluhových nástrojích či na měnách. To znamená, že podkladovým aktivem se stává obligace, pokladniční poukázka nebo cizí měna.

Swap

V původním pojetí spočívala swapová operace v transakci, při níž jedna měna byla v určitém termínu prodána za jinou a zároveň existovala dohoda o opačné transakci k určitému datu v budoucnosti. V dnešní podobě je swap dohoda mezi dvěma nebo více stranami o realizaci určitých peněžních toků v budoucnu. Rozlišujeme 2 druhy swapů: úrokové a měnové. U úrokových swapů je předmětem transakce výlučně výměna plateb úroků různého charakteru, např. pevných úroků za pohyblivé. Pohyblivá míra se odvozuje od úrokových sazeb na mezibankovních trzích, např. od LIBOR (London Interbank Offered Rate) pro londýnský trh anebo od PRIBOR (Prague Interbank Offered Rate) pro trh pražský. Dejme tomu, že subjekt A se zaváže platit subjektu B fixní úrok 5% ze 2 milionů Kč po dobu 5 let. Subjekt B se zase zaváže platit pohyblivý úrok (např. PRIBOR +3%) ze stejné částky po stejnou dobu.

Předpokládejme, že v době první splátky je úrok 4%. Subjekt A tedy musí zaplatit 100000 Kč, subjekt B 140 000 Kč. Ve skutečnosti však proběhne pouze platba od subjektu B subjektu A, tedy 40 000 Kč. Jistina se neplatí, ta určuje pouze výši úroku. Měnové swapy probíhají podobně, jenže tady již dochází při původní a konečné transakci ke směně jistiny. Partneři měnových swapů pocházejí zpravidla z různých teritorií s různými měnami.

Opce

Opce představuje smlouvu týkající se práva na nákup či práva na prodej určitého aktiva (cizí měny, akcií, dluhopisů aj.), přičemž toto právo může, ale nemusí jeden ze subjektů (držitel; ten, kdo opci koupil) v přesně stanovené budoucnosti uplatnit. Druhý subjekt (výstavce; ten, kdo opci prodal) naproti tomu nemá právo volby; musí rozhodnutí protistrany respektovat. Za své právo uplatnit či neuplatnit opci zaplatí držitel opce prodávajícímu opce tzv.opční prémii (jedná se vlastně o cenu opce).

Rozlišujeme opce kupní a prodejní. U kupní opce má kupující právo koupit finanční aktivum (např.akcie) za předem určenou cenu k určitému datu. Právo ovšem neznamená povinnost, má tudíž možnost tak neučinit. Naproti tomu prodávající této opce má povinnost prodat finanční aktivum za podmínek dohodnutých ve smlouvě, tedy pokud majitel opce své právo uplatní. U opce prodejní má kupující této opce právo prodat finanční aktivum za předem určenou cenu k určitému datu. Prodávající má povinnost nakoupit toto finanční aktivum za pevně dohodnutých podmínek, pokud majitel opce své právo uplatní.

Speciálními typy opcí jsou waranty (opční listy). Jedná se o opce, které vystaví emitent na své vlastní akcie. Základním rozdílem mezi warantem na koupi a opcí na koupi je ten, že zatímco u kupní opce pracuje vystavitel s cenným papírem, který je již obchodován, u warantů může být předmětný cenný papír v době realizace opce teprve vydán.

Na českém kapitálovém trhu nejsou finanční deriváty příliš zastoupeny, ale jistě se dá očekávat jejich vzestup.

Inna Sarkisyan