Ekonomika migračních vln a zdraví veřejných financí
čtení na 3 minuty
Není nad zkušenost získanou na „vlastní oči“, která je nad veškerým zprostředkovaným vnímáním z televize, tisku či agentur. Možnost pobývat na řecké půdě a vidět před sebou problém migrace a přímo hovořit s aktéry, kteří mu bezprostředně čelí a kteří se s ním snaží popasovat, je z hlediska pevnosti a komplexnosti názoru na toto téma doslova neocenitelná. Výsledný vjem je tak odlišný od neuvěřitelně plochého a paušálního vnímání, které převládá v české společnosti, a to bez jakékoliv znalosti a zkušenosti s ním, a v 80 % případů a priori negativně a odmítavě zaměřeného.
Je nicméně nutné připustit, že i názor stále převládající vstřícné a vnímavé většiny v EU se dosti prudce mění a jeho nynější podoba s tou před jedním jediným rokem prošla průlomovou změnou – od značně idealistické a desetiletími vycvičené velkorysosti a tolerance k přístupu značně věcnému, pragmatickému. Toto vnímání lze označit za jakousi ekonomiku migračních vln a zahrnuje reflexi ekonomických následků migrace i přizpůsobení ekonomického systému tomu, aby se nastalé problémy staly řešitelnými.
Související
Zahrnují například dopady na zdravotnictví (skokový nárůst poptávky po zdravotnických službách při neměnných lidských i finančních kapacitách nabídky vedou k ohrožení kvality služeb pro tuzemskou – v řadě zemí, na rozdíl od nás, skutečně hodně platící – populaci) ; školství (analogicky dochází k omezení výukových aktivit pro domácí) ; bydlení (evropský trh s bydlením nyní „postrádá“ několik set tisíc bytů, které nelze „nalézt“ na volném trhu).
Migrační problémy pak soustavně podrývají výkonnost některých sektorů, kde zákazník očekává zcela něco jiného, než jejich nejtypičtější průvodní jevy – například v turistickém ruchu se tento problém promítá právě nejvíce v zemích, které představují jedny z nejžádanějších odpočinkových destinací (a turista zřejmě chce pobývat v Řecku či Itálii nikoliv proto, aby byl častěji konfrontován s přítomností příslušníků jiných národů, které nejrůznější pohnutky vytlačily z jejich zemí na asijském či africkém kontinentu).
Součástí ekonomiky migračních vln je pak též i maximální eliminace činnosti pašeráků lidí, kteří migrační toky zásadně „přiživují“. A pominout bychom neměli ani identifikaci příležitostí, které tyto toky potenciálně mohou přinést například na trhu práce.
S jakými poučeními se můžeme do úspěšného zvládnutí ekonomiky migračních vln pustit? Třeba s tím, že migrace zřejmě nemůže být zastavena, ale musí být řízena; představuje obousměrný proces a Schengenský prostor je především a zejména pro zákony dodržující občany EU a pro ty, kteří jsou v EU vítáni coby přechodní a nic nenárokující návštěvníci. Je dobré si uvědomit též, že funkčnost Schengenu spočívá ve vyváženosti jeho dvou hlavních složek: odstranění vnitřních hranic a zajištění vnějších hranic (migrační a teroristická krize porušila tyto zásady, resp. prokázala jejich omezenou funkčnost).
Východiskem a poučením by však zřejmě neměl být závěr, že globalizace je špatná a že bychom se měli uzavřít každý do své klece. Poučením je však stanovení jasných pravidel a vytvoření zdrojů nutných pro to se s tímto problémem popasovat. Absence významnější společné fiskální politiky v EU brání tomu, aby EU byla v této věci akčnější (Víceletým finančním rámcem EU 2014–2020 rozpočtovaná částka mírně přesahující 2 mld. EUR ročně pro celou EU na tento účel je zcela jistě nedostatečná).
Bude tak zřejmě nutné přizpůsobit této nové a klíčové prioritě strukturu výdajů Rozpočtu EU a zvýšit důraz na zdraví veřejných financí na úrovni členských států, potažmo i EU jako celku.
V tomto ohledu jsme byli v závěru právě skončeného týdne svědky dobré zprávy.
Evropská komise zveřejnila svůj pravidelný jarní přehled fiskálního hospodaření členských států EU (optikou míry veřejného deficitu a dluhu k HDP), který vyhlíží relativně lichotivě (zvláště co se snižování deficitu týče) pro celou EU; ještě příznivější zprávou je, že v obou sledovaných kategoriích v dobrém slova smyslu vyniká Česká republika. Jestliže průměrný deficit v EU v roce 2015 dosáhl na 2,4 % HDP (o rok dříve 3,0 %), tentýž ukazatel pro Českou republiku přinesl výsledek 0,4 % (pravda, Lucembursku, Německu a Estonsku se podařilo dosáhnout přebytku). V případě míry veřejného dluhu činí za rok 2015 průměrná hodnota pro EU „odsouzeníhodných“ 85,2 % HDP po 86,8 % za rok 2014; ukazatel pro Českou republiku již podruhé za sebou poklesl, v roce 2015 pak na 41,1 %.
