Island nakročil k prosperitě. Budou se chtít Řekové inspirovat?
štítek Stalo se čtení na 4 minuty
Jen pár let poté, co mnozí ekonomové vypisovali Islandu parte, země vstává z mrtvých a nakročila k prosperitě. Politická reprezentace dramaticky snížila veřejné výdaje, důsledně a efektivně využívá pomoc Mezinárodního měnového fondu, což má také příznivý dopad na rating země.
Toto nakročení je nicméně jen prvním krůčkem k dalšímu udržitelnému růstu, který je podmíněn dlouhodobým pokračováním přijatých opatření. Island si svůj „návrat k prosperitě“ dost vydřel. Životní úroveň obyvatel se ještě zdaleka nevrátila na předkrizovou úroveň, lidé často bojují s osobními dluhy a mnoho jich bylo nuceno z Islandu odejít. Pokles reálných disponibilních příjmů islandského obyvatelstva dosáhl v krizových letech cca 30 %. Island také stále dluží 5,5 miliardy dolarů za kompenzace ztrát britských a nizozemských vkladatelů po pádu tří islandských bank a státním bankrotu.
Na začátku islandské krize stála kombinace selhání bankovního dohledu, měnové politiky, nárůst objemu rizikových operací bank a nafouknutí velikosti bankovního sektoru v poměru k HDP na nepředstavitelných 1000 %. Vše navíc doplněno masivním investováním bankovních domů do dlouhodobých aktiv, financovaných krátkodobým kapitálem, z velké části v jiné měně („maturity and currency mismatch“), což ve chvíli zamrznutí mezibankovních trhů vedlo k nemožnosti refinancovat splatné závazky. Při absurdním rozměru bankovního sektoru bylo poměrně rychle jasné, že nezbývá nic jiného, než začít znovu a šetřit, kde se dá. Islandský státní bankrot tak odstartoval novou éru pohledu na udržitelnost a rizikovost státního dluhu.
Řecký vývoj má určité společné rysy. Islandská ekonomika je a snažila se být i po dobu krize ekonomikou skandinávského typu založenou na silném sociálním systému (o štědrosti řeckých veřejných financí v oblasti sociální politiky koluje mnoho veselých historek). I Island zažil masivní protesty obyvatel (v jeho případě vedoucí ke změně vlády, v případě Řecka uvidíme za pár týdnů po volbách). Stejně jako v případě řecké dohody s mezinárodními investory na odepsání částidluhopisů se tak stalo i v případě Islandu. Ale za podstatně vyšší míry participace (80 – 100 %) a celý proces není ani dnes zdaleka vyřešen a je klubkem vleklých právních sporů o prioritu odškodnění.
Podstatné rozdíly lze vidět zejména ve velikosti islandské ekonomiky, počtu obyvatel a v tom, že Islandu se podařilo získat důvěru okolí v to, že to politická reprezentace myslí vážně a systematickými a dlouhodobými kroky bude pod dohledem Mezinárodního měnového fondu plnit konsolidační plán veřejných financí. Řecké politické tahanice zatím k žádnému uklidnění nevedly. V případě Řecka se navíc může zdát, že všemožné záchranné balíčky EU mají vést k tomu, aby bylo Řecko uchráněno “tvrdého přistání” bez větší nutnosti dále škrtat.
Vydá se Řecko po stopách Islandu?
Z hlediska ekonomické struktury pak Island disponuje poměrně výkonným a konkurenceschopným průmyslem zpracování hliníku a feroslitin, potravinářským průmyslem či IT technologiemi, silnými domácími zdroji elektrické energie a také vlastní měnou. Ta sice po kolapsu své hodnoty učinila islandský export velmi zajímavým, ale naprosto diskvalifikovala islandský průmysl z možnosti dovozu čehokoli pro další zpracování z okolního světa, a v prvním okamžiku tak žádnou výhodu neznamenala. V neposlední řadě sehrála pravděpodobně roli i severská nátura islandského obyvatelstva a fakt, že popíjet ouzo pod cypřiši lze v okolí Reykjavíku jen těžko.
Řecko v současné době již výrazně škrtá, ale vzhledem k přebujelosti a neefektivitě státní správy bude muset ještě výrazným způsobem pokračovat a zejména přesvědčit o dlouhodobě udržitelném směru fiskální konsolidace a politickém odhodlání. Zejména politická situace je aktuálně velkým rizikem. Obavy z výsledku řeckých voleb a kontinuity celého procesu vyjádřili i představitelé EU při nedávných jednáních. Politický faktor, ochota a zodpovědný přístup tak zůstávají hlavními destabilizujícími prvky celého procesu.
Začíná být zjevné, že chtěla-li někdy EU nechat Řecko zbankrotovat, měla to udělat dávno (zabránila v tom zřejmě jen absolutní nemožnost predikovat dopady takového scénáře na evropský bankovní sektor a ekonomiku při ještě čerstvé zkušenosti z pádu Lehman-Brothers v USA a politická neochota přiznat selhání). V aktuální chvíli to vzhledem k vynaloženým prostředkům nedává smysl a nutně by to mělo přinést i politickou zodpovědnost, se kterou ale evropští lídři zřejmě moc počítat nechtějí. EU by se měla zaměřit na to, aby řecká vláda pokračovala v konsolidaci veřejných financí, a vynutit si dodržování úsporného plánu tak, jako je k tomu nucena každá jiná země, která přijme nadnárodní pomoc např. od MMF. Nastavení úsporných opatření, aby měla co nejméně zničující dopad na řecké domácnosti, je už na domácí politické reprezentaci.
Scénář, kdy řecká vláda přestane dále škrtat, povede k zastavení evropských peněz a definitivnímu vyhlášení bankrotu. Představa, že návrat k drachmě Řeky okamžitě zachrání, je mylná. Následoval by ještě silnější odliv prostředků z bankovního sektoru a znehodnocení vkladů, kolaps bankovního systému, růst inflace, chaos, ztráty z náhlého přestupu na novou měnu a další pokles životní úrovně, který by tak jako tak přetrval několik let. Řecko tak v obou případech bude šetřit, ať chce, nebo ne. Buď pod dohledem, nebo samostatně, ale určitě ne snadno. Jak ukazuje případ Islandu, jde to, ale nikdo by si neměl myslet, že samo od sebe a bezbolestně.
Jan Schiller, Conseq Investment Management, a.s.
