Reforma reformy – bez formy
štítek Penze čtení na 6 minut
Na důchody prý nebude. Je tedy nutné udělat reformu, aby na ně bylo. Pravda je spíše taková, že na důchody už není a o podstatě a principu reformy se politici nenamáhají veřejnost informovat. Zkusme tedy vysvětlit, co to vlastně reforma je a proč je nezbytná.
Geometr ví, že tři body tvoří rovinu. Švec pro změnu ví, že verpánek se neviklá proto, že má tři nohy. Člověka by proto nemělo překvapit, že penzijní systém stojící na dvou nohách, z nichž jedna je chromá, není právě stabilní. První a v rámci omezených možností i funkční nohu tvoří tzv. průběžný penzijní systém. Funguje brilantně – nic v něm není. Všichni do něho platíme formou odvodů na sociální pojištění a Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) to hned zase pošle pryč na výplatu důchodů. Nezůstává nic (přesněji – zůstává dluh, protože výběr z pojistného na výplatu důchodů nestačí už dnes).
V podstatě totéž vymyslel jeden americký podnikatel – vybíral od lidí peníze a těm, kteří byli v systému déle, z takto získaných peněz vyplácel fiktivní zhodnocení jejich dřívějších vkladů. Čím déle člověk v systému byl, tím to pro něj bylo lepší, protože přibývalo moulů, kteří systému své peníze svěřili. Podnikatel se jmenuje Bernard Madoff a za tento kolosální podvod vyfasoval v loňském roce 150 let kriminálu. Tomuto druhu podvodu se říká letadlo nebo odborněji Ponziho schéma.
Průběžný penzijní systém se od Madoffova letadla v principu nijak neliší. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco do Madoffova fondu lidé přispívali dobrovolně na základě víry, že jejich úspory budou úžasně zhodnoceny, do penzijního systému lidé přispívají povinně a doufat mohou pouze v to, že jim stát jednou něco dá. Kromě tohoto letadlového systému existuje ještě druhá (chromá) noha, což je penzijní připojištění se státním příspěvkem. Původní myšlenka byla pěkná, ale vznikl legislativní paskvil, který nefunguje a klienty vystavuje nemalému riziku. V porovnání s průběžným systémem je však jeho význam minimální, a tak se mu nebudeme blíže věnovat (zatímco na kontě penzijních fondů se na konci loňského roku nacházelo něco málo přes 28 miliard, výdaje na průběžný penzijní systém jsou na letošní rok odhadnuty na téměř 340 miliard korun).
Hoří nám letadlo
Standardní letadlo padá v okamžiku, kdy dojdou moulové, kteří by do systému přispívali. Letadlo penzijní padá tehdy, kdy už nejsou lidé, kterým by šlo nařídit do něho přispívat. K tomu není nutná ozbrojená forma odporu proti pracovníkům ČSSZ, ale bohatě stačí nepříznivá demografie – prostě se narodí málo dětí. Zatímco scénář ozbrojeného puče je poměrně nepravděpodobný, scénář nepříznivé demografie je jistota.
Prognózy demografického vývoje zpracovaly nezávisle na sobě tři instituce – Český statistický úřad, Přírodovědecká fakulta UK a Eurostat. Jejich závěry se fakticky neliší. Nejlépe je to vidět na ukazateli jménem míra závislosti. Ta ukazuje podíl osob ve věku 65 let a starších na populaci ve věku 15–64 let. Zatímco v roce 2010 se tento údaj pohybuje mezi 20 a 25 procenty (s mírnými odchylkami podle autora prognózy), na rok 2050 je tento poměr předpovězen na hodnotu kolem 55 procent. To znamená nárůst počtu důchodců, který nebude kryt odpovídajícím počtem lidí v produktivním věku. Jinými slovy pád penzijního letadla. V číslech by to vypadalo tak, že v roce 2050 by státní dluh nebyl „pouze“ necelých 40 procent HDP, ale 250 procent HDP. Přepočteno na peníze by výsledná číslice zřejmě obsadila zbytek článku. Dohromady to tedy neznamená nic jiného, než že lidé kolem 30 let, kteří dnes poctivě odvádějí sociální pojištění, zřejmě důchody dostanou minimální nebo žádné. Aby důchod měli, musela by v době jejich důchodového věku žít dostatečně početná generace ve věku produktivním. Ta žít nebude, protože se nenarodila. A demografické prognózy patří mezi nejspolehlivější, protože ovlivnit jejich výsledek může tak leda morová epidemie.
Zaklínadlo zvané opt out
Když to zrekapitulujeme – máme penzijní systém stojící na dvou pilířích. První ze všeho nejvíce připomíná obří zpronevěru a druhý je nastaven tak, že nefunguje. Není to žádná sláva, ale zase to není žádná velká intelektuální zátěž – na rozšifrování penzijního problému České republiky stačí kalkulačka, data z ČSÚ a tužka a papír. Horší je to s řešením, protože schopnost politiků dělat více škody než užitku je bezmezná. Možná i proto vznikla v dobách úřednické vlády Jana Fischera tzv. Bezděkova komise. Tento tým expertů přišel s komplexním návrhem penzijní reformy, který nevypadá vůbec zle. Už se ho sice zmocňuje lidová tvořivost politiků, ale o tom ještě bude řeč. Každopádně princip řešení tkví v opt outu, což přeloženo z angličtiny znamená „dobrovolné vyvázání se“. Dobrovolné asi moc nebude, protože stát je hodlá nařídit, ale i tak je to pokrok: stát nařizuje svým občanům, aby část peněz, které posílají do penzijního letadla, uložili do skutečného fondu, kde se jejich úspory budou moci zhodnotit. Takto smutná je realita, která se ukrývá za nic neříkající frází „odvod části prostředků z průběžného pilíře do fondového“.
Pokud by se dodržel návrh Bezděkovy komise, vypadalo by to tak, že by z vaší mzdy už nezmizelo 28 procent hrubé mzdy (rozděleno, údajně spravedlivě, mezi zaměstnance a zaměstnavatele), ale 23 procent. Z těch 23 procent by tři procentní body šly do vámi vybraného fondu a zbylých dvacet procentních bodů do nenasytného chřtánu penzijního letadla, které má to kouzlo, že jej nejde položit ze dne na den. Kdyby k tomu došlo, převážná většina dnešních důchodců by se ocitla zcela bez příjmů. Nikoli však vinou vlastní, ale vinou státu, který své občany desítky let systematicky obelhával tvrzením, že v důchodu se o ně stát postará.
Realita bianco šeku
I čtenář bez matfyzu zřejmě tuší, že tu něco nehraje. Pokud budou v současnosti pracující lidé platit do průběžného systému méně, budou nám peníze na chod penzijního letadla chybět a stroj půjde k zemi. Tím jsme došli k tomu, co se ukrývá za souslovím „náklady na penzijní reformu“. Jde o krytí závazků, které už v době jejich sjednávání nebyly ničím kryté. Lze si to představit jako obří množství ničím nekrytých směnek, které vám stát poskytoval. Občané za tyto směnky dávali své sociální pojištění a čekali, že jednou dostanou důchod. Ve skutečnosti je to podobné, jako kdyby vám bezdomovec sliboval milion – už v loňském roce byl rozdíl mezi vybraným pojistným a vyplacenými důchody přes třicet miliard, které se prostě připsaly do účetní položky státní dluh.
Bezděkova komise přišla s nápadem na krytí těchto výpadků zvýšením dolní sazby DPH. To je vcelku elegantní řešení, protože příjem z DPH je více méně stabilní za všech časů. Politici se na to tváří všelijak a vymýšlejí příjmy z privatizace, dividendy ČEZu a další opatření, která mají zajistit celistvost kozy, ačkoli se vlk nažral k prasknutí. Hradit výpadky příjmů průběžného pilíře výnosy z privatizace je totiž značně riskantní – Slováci to tak udělali a fungovalo to. Jenže v roce 2009 jim příjmy z privatizace s krizí vyschly a deficit průběžného pilíře se pro rok 2010 na Slovensku odhaduje na 770 milionů eur. Místo toho, abychom šli cestou stabilního krytí přes DPH, reálně hrozí, že se vydáme cestou slovenských kolegů. Jak vidno, celý politický humbuk kolem penzijní reformy ještě může skončit pěkným malérem.
Věštění budoucnosti však autor tohoto článku neovládá, takže si troufne učinit jen jediný závěr: kdo si na stáří bude šetřit sám a bude mít dobře vychované děti, které se o něho postarají, dopadne zcela jistě nejlépe. Šéf komise pro přípravu penzijní reformy Vladimír Bezděk má děti hned čtyři. Asi ví, co dělá.
