Malá privatizace se zrodila před 20 lety
štítek Stalo se čtení na 3 minuty
Přání vlastnit soukromý obchod patřilo před listopadem 1989 k nedostižným snům. Již krátce po prvních svobodných volbách v červnu 1990 tak podnikání chtivé zájemce potěšila idea takzvané malé privatizace, která svou právní podobu našla ve vládním zákoně o převodech vlastnictví státu na jiné osoby schváleném Federálním shromážděním 25. října 1990. Malá privatizace, jež se dočkala převážně kladného hodnocení, se pak naplno rozběhla v lednu následujícího roku a formálně skončila v roce 1994.
Malá privatizace, podle odborníků nejrychlejší a zároveň nejméně problematická část celého privatizačního procesu, umožnila v tehdejším Československu rozjezd drobného podnikání. Státu se v ní podařilo ke konci roku 1993, kdy se konaly poslední aukce, získat přes 31 miliard korun za zhruba 25.000 prodaných privatizačních jednotek. Malá privatizace tak znamenala nový začátek pro tisíce lidí, kteří v dražbách získali obchody, restaurace a další provozovny služeb či některé menší podniky. Slovo „malá“ poukazovalo na malou velikost provozních jednotek.
Zvuk licitátorova kladívka poprvé zazněl 26. ledna 1991 v zaplněném sále pražského magistrátu, kde svého nového majitele získala například prodejna ovoce a zeleniny na Koněvově ulici v Praze nebo samoobsluha na Zbraslavi. Historicky první aukci bylo často vyčítáno provinění proti zákonu, jelikož jednu provozovnu získalo družstvo, a to přesto, že aukcí se směly účastnit pouze fyzické osoby.
Za jednoho z duchovních otců malé privatizace je považován Tomáš Ježek, který v červenci 1990 stanul v čele ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Nově vzniklé ministerstvo pak zřídilo privatizační komise, jako organizátory veřejných dražeb v jednotlivých okresech, jež byly v tomto případě jedinou možnou metodou převodu majetku. Průměrná vydražená cena privatizovaných jednotek byla přibližně o 50 až 60 procent vyšší než cena vyvolávací. Proběhlo však i několik takzvaných holandských aukcí, při níž mohla vydražená cena klesnout až na 20 procent ceny vyvolávací.
V souvislosti s malou privatizací byl nejproblematičtější těžko prokazatelný původ peněz, se kterým budoucí podnikatelé „vstupovali do hry“. I Tomáš Ježek problém špinavých peněz přiznával, podle něj ale převážná část financí pocházela z úvěrů poskytnutých zejména Českou spořitelnou, Komerční bankou a Agrobankou. Většina odborníků případné „čištění peněženek“ občanů odmítala, údajně by to podle nich vedlo jen k nekonečnému veřejnému obviňování.
Příjmy z prodeje provozních jednotek končily na zvláštním účtu Fondu národního majetku, jehož činnost Ježkovo ministerstvo řídilo. Podle zákona nesměly příjmy z malé privatizace kvůli dodržení rozpočtové disciplíny sloužit běžným výdajům státního rozpočtu. Peníze byly později použity například na odstranění následků povodní v roce 1997, na zkvalitnění technického stavu škol, část peněz šla na projekty související s ozdravením ovzduší či na budování infrastruktury kolem dnešní O2 Areny.
Malou privatizaci paralelně doprovázely malé restituce. V praxi to znamenalo, že ti, kteří dostali v malé restituci zpátky nějaký majetek poškozený, měli nárok na náhradu, která šla z výnosů malé privatizace.
Řadu problémů novým majitelům přidělaly i nevyřešené majetkoprávní vztahy. Část podnikatelů tak později o vydražené objekty přišla, protože se nájemce s majitelem objektu nedohodl. V neposlední řadě na nové soukromníky čekala v budoucnu konkurence v podobě silných obchodních řetězců, jimž odolali jen někteří.
„Velká ozdravná operace“, jak malou privatizaci nazval Tomáš Ježek, byla prvním krokem na cestě od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství. Součástí transformačního procesu byly vedle velké privatizace, zejména cenová liberalizace, uvolnění zahraničního obchodu a snaha o udržení makroekonomické rovnováhy.
