Schuman položil před 60 lety základní kámen EU

štítek Stalo se čtení na 3 minuty

Dlouhou a trnitou cestu budování Evropské unie odstartoval před 60 lety francouzský ministr zahraničí Robert Schuman, když 9. května 1950 přednesl návrh na vytvoření Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO). Tato organizace, nazývaná též Montánní unie, měla původně za cíl spojením hutního a těžebního průmyslu Francie a Německa zabránit další válce mezi dvěma historickými rivaly.

Již v roce 1957 se její členové dohodli na širší spolupráci v tzv. římských smlouvách, na jejichž základě vzniklo společenství, čítající dnes 27 zemí a půl miliardy obyvatel.

Smlouva o založení ESUO, podepsaná v dubnu 1951 Francií, Německem, Itálií, Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem, začala platit v červenci 1952  (vypršela a ESUO zaniklo v roce 2002). Už v březnu 1957 stvrdily tytéž země podpisem vznik Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Tyto tři organizace sloučily v roce 1967 své správní orgány, vznikla například Evropská komise (EK) a Rada ministrů, a začaly se nazývat Evropská společenství (ES).

Již v roce 1972 se země, stále jen šestičlenného, ES dohodly na vytvoření Evropské unie, která ale oficiálně vznikla až loni v prosinci s lisabonskou smlouvou, podle níž EU získala právní subjektivitu. Jako pojem se EU užívá od roku 1993, kdy začala platit maastrichtská smlouva, která poprvé definovala EU jako unii hospodářskou, měnovou a politickou. Papírově jsou všechny tyto tři cíle již splněny, otázkou ale zůstává jejich praktické fungování a zejména jejich úspěšnost.

Podařilo se vytvořit největší jednotný trh na světě, v němž funguje volný pohyb osob, zboží, kapitálu a služeb, avšak stále s řadou omezení. Podnětem k jeho vzniku byla snaha čelit v 80. letech vzrůstající konkurenci USA a Japonska. V roce 2000 si EU dokonce stanovila cíl – do roku 2010 USA předhonit, aniž by se ovšem zřekla svého velkorysého sociálního modelu. V polovině desetiletky lisabonská strategie EU mety omezila na obnovu ekonomického růstu a snížení nezaměstnanosti. Letos v březnu EK představila strategii novou – Evropa 2020, konkrétní nástroje dosažení cílů v ní však neuvádí.

V základech se nyní otřásá Evropská měnová unie (EMU), jež vznikla v roce 1999 a dnes má 16 členů. Trápí ji zejména nemoc přebujelých sociálních států – rozpočtové schodky, jež by její členové měli držet pod třemi procenty HDP. Už v roce 2003 ale překračování pravidel eurozóny, která v roce 2002 předseda EK Romano Prodi označil za „stupidní“, posvětili ministři financí v případě Francie a Německa (soud krok ministrů později zrušil). Rozvolnění pravidel přinesl v březnu 2005 summit EU a tři roky nato kvůli finanční krizi i EK. Další změny se čekají záhy kvůli krizi v Řecku, jež se do EMU dostalo díky zfalšování statistik.

Jako nejsložitější se v dějinách evropské integrace ukázala být unie politická, která dostává na frak zejména v posledních letech s nebývalým nárůstem členů EU. Výstižným příkladem může být téměř osmiletý proces vzniku nové smlouvy, nutné k reformě institucí a chodu unie (mimo jiné zúžením oblastí, v nichž se při rozhodování vyžaduje jednomyslnost). Původní záměr evropské ústavy, jež měla nahradit několik základních dokumentů EU, zamítl hlas lidu ve Francii a Nizozemsku a nakonec byl zmrazen.

Náhradním řešením se stala lisabonská smlouva, jež je další revizí maastrichtské Smlouvy o EU, po Amsterdamu (1997) a Nice (2000). I její ratifikace se zadrhla – na zamítavém referendu v Irsku a na ústavních stížnostech v několika zemích, včetně v ČR. EU se s problémem vypořádala tradičně – přislíbila výjimky a loni v prosinci smlouva konečně vstoupila v platnost. Zavedla i úřad prezidenta EU, jehož postavení je ale umenšeno zachováním rotujícího předsednictví členských zemí, jejichž představitelé vedle předsedy EK rovněž vystupují jako zástupci unie.

ČTK

Mohlo by vás také zajímat

Praktické

Reklama

Populární na Dům financí