Evropa mizí
štítek Stalo se čtení na 3 minuty
Týdny bojů o finanční záchranu rozmařilého Řecka odhalily hluboké rozpory mezi Německem a Francií, což vyvolává závažnou otázku, zda tradičnímu motoru evropské integrace nedochází pára, napsala agentura Reuters v komentáři k diskusím kolem záchranného programu pro finanční krizí sužované Řecko.
Zatímco francouzský prezident Nicolas Sarkozy obratem ruky slíbil Řecku záchranu před drtivým pádem, německá kancléřka Angela Merkelová dělala drahoty a nakonec souhlasila se záchranným balíkem až v okamžiku, kdy eurozónu ohrozila nákaza.
Podle Berlína přinutilo německé váhání Řecko k tvrdší rozpočtové kázni, což by se nestalo, kdyby Merkelová okamžitě otevřela peněženku. Francie ale byla z její zarputilosti v šoku. Podle analytiků krize ukázala, že dny, kdy Paříž a Berlín v harmonické shodě dirigovaly politiku Evropské unie, jsou dávno pryč.
„Francouzsko-německé vztahy jsou slabým odvarem toho, čím kdysi bývaly,“ řekl Dominique Moisi, zakladatel francouzského Ústavu pro mezinárodní vztahy. „Důvodem je fakt, že Německo se stalo normální zemí, která hájí hlavně své národní zájmy, což Francie už nějakou dobu sama dělá. Vzniká problém, protože na Evropu nikdo nemyslí.“
Rozdílné národní zájmy mohou rozbít předivo jednotné evropské měny. Pro Německo je rozpočtová střídmost tím hlavním. Ve Francii bylo ale slovo „ozdravení“ vyňato z politického slovníku a dluh se stal způsobem života. Zatímco Francie neměla s pomocí Řecku žádný problém, přestože Atény lhaly o stavu svých financi, pro Německo to je trauma. „Cítí se podvedeni, a je to do určité míry pochopitelné,“ říká francouzský socialistický senátor Richard Yung, který žil 14 let v Německu.
V Německu stanoví limity deficitu zákon, odbory neváhají omezit mzdové nároky a rodiny si zakládají na šetrnosti a odmítají západní božstva konzumu. Taková kázeň učinila v letech 2003–2008 z Německa největšího vývozce a přinesla Berlínu největší přebytek zahraničního obchodu v Evropě. Francie je pátým největším vývozcem, ale v posledních letech žije s trvale masivním obchodním schodkem a křehkou ekonomiku zachraňují jen spotřebitelské výdaje. Sarkozy slíbil, že schodek omezí a pustil se do reformy důchodového systému, aby ukázal, že to s veřejnými financemi myslí vážně. Napětí mezi dvěma nejmocnějšími ekonomikami eurozóny ale roste.
Naplno se krátce projevilo už v březnu, kdy francouzská ministryně hospodářství Christine Lagardeová vyzvala Berlín, aby omezil svou závislost na vývozu a podpořil domácí spotřebu. Masivní německý přebytek podle ní ohrožuje stabilitu eura. Merkelová návrh rázně odmítla a varovala před komentáři na účet německého hospodářského modelu.
Podle bruselských analytiků jsou rozdílné ekonomické přístupy projevem hlubšího neklidu na lince mezi Paříží a Berlínem, která kdysi podnítila stavbu nové Evropy a nyní není dost silná, aby nesourodý blok 27 zemí vedla.
„Francouzsko-německý tandem je z formy už dlouho,“ tvrdí Ulrike Guerotová, šéfka berlínské kanceláře Evropské rady pro zahraniční vztahy. „Problém je, že Německo i Francie stále ještě mají blokovací pravomoc v Evropské unii, bez nich se nic nepohne. Tandem už nepracuje tvořivě, jen blokuje nežádoucí kroky.“
Ne všichni analytici takovou skepsi sdílejí. Podle jiných se Francie a Německo v mnoha oblastech stále dobře doplňují, například při volání po nové regulaci finančních trhů nebo v obtížných diplomatických jednáních kolem Íránu a Afghánistánu. „V zahraniční politice dobře spolupracují a Francie se Německu přibližuje v otázkách životního prostředí, což je velmi významné,“ soudí Brigitte Lestradová, expertka na francouzsko-německé vztahy. „Jistě, motor běží pomaleji, ale možná je to proto, že Sarkozy a Merkelová jsou tak rozdílní,“ dodává.
Přestože oba patří k pravému středu, chybí Sarkozymu a Merkelové očividně vzájemné osobní sympatie, kterými byli obdařeni někteří z jejich předchůdců. Sarkozy je hyperaktivní, Merkelová naopak mrazivě rezervovaná. O to pozoruhodnější byl fakt, že Sarkozy během řecké krize veřejně Berlín nekritizoval a francouzští ministři v soukromí vyjadřovali pro váhavost Merkelové pochopení.
Podle Dominika Moisiho je ale zapotřebí o poznání víc, než jen kompatibilní politické figury, aby se znovu objevila dynamika z prvních let evropské integrace. „To, k čemu dochází, nelze zdaleka omezit na skutečnost, že Sarkozy a Merkelová nemohou být rozdílnější,“ tvrdí Moisi. „Nemyslím, že by Evropu čekaly dobré zprávy. Vzniká pocit, že Evropa mizí.“
