Schuman položil před 60 lety základní kámen EU
štítek Stalo se čtení na 3 minuty
Dlouhou a trnitou cestu budování Evropské unie odstartoval před 60 lety francouzský ministr zahraničí Robert Schuman, když 9. května 1950 přednesl návrh na vytvoření Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO). Tato organizace, nazývaná též Montánní unie, měla původně za cíl spojením hutního a těžebního průmyslu Francie a Německa zabránit další válce mezi dvěma historickými rivaly.
Již v roce 1957 se její členové dohodli na širší spolupráci v tzv. římských smlouvách, na jejichž základě vzniklo společenství, čítající dnes 27 zemí a půl miliardy obyvatel.
Smlouva o založení ESUO, podepsaná v dubnu 1951 Francií, Německem, Itálií, Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem, začala platit v červenci 1952 (vypršela a ESUO zaniklo v roce 2002). Už v březnu 1957 stvrdily tytéž země podpisem vznik Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Tyto tři organizace sloučily v roce 1967 své správní orgány, vznikla například Evropská komise (EK) a Rada ministrů, a začaly se nazývat Evropská společenství (ES).
Již v roce 1972 se země, stále jen šestičlenného, ES dohodly na vytvoření Evropské unie, která ale oficiálně vznikla až loni v prosinci s lisabonskou smlouvou, podle níž EU získala právní subjektivitu. Jako pojem se EU užívá od roku 1993, kdy začala platit maastrichtská smlouva, která poprvé definovala EU jako unii hospodářskou, měnovou a politickou. Papírově jsou všechny tyto tři cíle již splněny, otázkou ale zůstává jejich praktické fungování a zejména jejich úspěšnost.
Podařilo se vytvořit největší jednotný trh na světě, v němž funguje volný pohyb osob, zboží, kapitálu a služeb, avšak stále s řadou omezení. Podnětem k jeho vzniku byla snaha čelit v 80. letech vzrůstající konkurenci USA a Japonska. V roce 2000 si EU dokonce stanovila cíl – do roku 2010 USA předhonit, aniž by se ovšem zřekla svého velkorysého sociálního modelu. V polovině desetiletky lisabonská strategie EU mety omezila na obnovu ekonomického růstu a snížení nezaměstnanosti. Letos v březnu EK představila strategii novou – Evropa 2020, konkrétní nástroje dosažení cílů v ní však neuvádí.
V základech se nyní otřásá Evropská měnová unie (EMU), jež vznikla v roce 1999 a dnes má 16 členů. Trápí ji zejména nemoc přebujelých sociálních států – rozpočtové schodky, jež by její členové měli držet pod třemi procenty HDP. Už v roce 2003 ale překračování pravidel eurozóny, která v roce 2002 předseda EK Romano Prodi označil za „stupidní“, posvětili ministři financí v případě Francie a Německa (soud krok ministrů později zrušil). Rozvolnění pravidel přinesl v březnu 2005 summit EU a tři roky nato kvůli finanční krizi i EK. Další změny se čekají záhy kvůli krizi v Řecku, jež se do EMU dostalo díky zfalšování statistik.
Jako nejsložitější se v dějinách evropské integrace ukázala být unie politická, která dostává na frak zejména v posledních letech s nebývalým nárůstem členů EU. Výstižným příkladem může být téměř osmiletý proces vzniku nové smlouvy, nutné k reformě institucí a chodu unie (mimo jiné zúžením oblastí, v nichž se při rozhodování vyžaduje jednomyslnost). Původní záměr evropské ústavy, jež měla nahradit několik základních dokumentů EU, zamítl hlas lidu ve Francii a Nizozemsku a nakonec byl zmrazen.
Náhradním řešením se stala lisabonská smlouva, jež je další revizí maastrichtské Smlouvy o EU, po Amsterdamu (1997) a Nice (2000). I její ratifikace se zadrhla – na zamítavém referendu v Irsku a na ústavních stížnostech v několika zemích, včetně v ČR. EU se s problémem vypořádala tradičně – přislíbila výjimky a loni v prosinci smlouva konečně vstoupila v platnost. Zavedla i úřad prezidenta EU, jehož postavení je ale umenšeno zachováním rotujícího předsednictví členských zemí, jejichž představitelé vedle předsedy EK rovněž vystupují jako zástupci unie.
