Příběhy: v tomhle státě už podnikat nechci aneb jak skončil můj sen o rodinném bistru
štítky Koronavirus Příběhy čtení na 4 minuty
Marek (34): celých osm let jsem denně makal v bistru, které jsem otevřel hned po skončení studií. Mít vlastní bistro na Vinohradech byl vždy můj sen. Za těch osm let se událo mnoho dobrého. Seznámil jsem se se svou životní láskou – chodila se k nám se spolužáky učit. Oženil jsem se a moje žena pak začala v bistru také pracovat. Stal se z nás rodinný podnik.
Výdejní okénko u nás nefungovalo
Vždy jsem si myslel, že dát do toho místa duši, zasvětit mu život a zaměstnávat rodinu a kamarády, to musí všichni ocenit. Naši hosté ano, ale stát bohužel ne.
Související
Do bistra chodili převážně turisté, expati (cizinci pracující v Praze) a studenti. Když se v březnu roku 2020 restaurace a kavárny musely zavřít, neztráceli jsme naději a měli alespoň výdejní okénko. Vydrželi jsme to dva týdny a to jen proto, že jsme nedokázali jen tak sedět doma. Turisté v Praze nebyli, expati se vrátili do svých zemí nebo byli doma na home officu, studenti do škol přestali chodit. Ulice, kde bistro máme je poměrně odlehlá a běžný Pražan sem prostě nezabloudí. Často nám někdo nechal větší dýško se slovy: „tak se držte!“
Pronajímatel nám už nájem nesnížil
Za ty roky se mi podařilo bistro vyladit do posledního detailu, udělal jsem v něm poměrně velké investice. Prostor vlastnil pronajímatel, který historicky zažil neplatiče i dlouhé měsíce, kdy byly prostory prázdné. Vážil si mě, protože vždy jsme se na všem domluvili a platil jsem včas. Pan majitel ale prostory prodal někomu dalšímu, se kterým žádná dohoda nebyla.
Při prvním lockdownu mi poskytl 10% slevu na nájmu. Což při nákladech 45. tisíc měsíčně pouze za prostor (bez personálu) je sice pomoc, ale zbylých 90 % jsme prostě museli platit z úspor.
Říkali nám, že jsme přírodní úkaz
Mít podnik na Vinohradech tolik let, považovali lidé z okolí za přírodní úkaz. Většina takových kaváren a bister končí po třech letech. Pro nás to bylo ale něco, co vnášelo do našich životů smysl. Proto jsme se rozhodli přežít za každou cenu. Po prvním lockdownu jsme zažádali o kompenzaci. Prokousávali jsme se šílenou administrativou, bojovali s podmínkami, které se měnily pod rukama a doslova na chlebu a vodě jsme čekali, až peníze dorazí.
Přes léto se zase vše začalo obracet k lepšímu
Po znovuotevření se k nám začali hosté vracet. Ale velmi pomalu a byli to spíše lidé z okolí a studenti. Hodně lidí také mělo strach. Tržby se začaly zvedat. Nejlepší měsíc jsme byli na 20 % tržeb za stejný měsíc před rokem. Jen pro úplnost dodávám, že naše bistro rozhodně nikdy nebyl super výnosný podnik. Za standartní situace jsme bývali mírně v plusu – tak akorát, abychom se uživili a většinu peněz jsme vraceli do podniku zpět: na lepší kávovar, stylovější vybavení apod. Díky penězům připraveným na rekonstrukci, kterou jsme měli v plánu, jsme rok 2020 přežili.
A pak přišel další lockdown a omezení
Při dalším lockdownu jsem již žádnou slevu z nájmu nedostal a podmínky se vrátily k původní dohodě. Pana majitele nic nezajímalo. Poslední kvartál roku 2020 jsme byli již zcela bez úspor. Já vše musím platit předem. Stát nám ale kompenzace za toto období stále nevyplatil. A to jsme žádali na začátku února kompenzace za říjen, listopad a prosinec loňského roku. Nyní je březen a stále čekáme.
Už je rozhodnuto
Ve smlouvě s pronajímatelem prostor máme poměrně velkorysou výpovědní lhůtu, která na takové nemovitosti nebývá obvyklá – a to 3 měsíce. Když jsme viděli, že se slevou na nájmu počítat nemůžeme, museli jsme si všichni společně sednout a udělat rozhodnutí. Zavíráme. Nájemní smlouvu jsme vypověděli. Vybavení jsme odvezli do sběrného dvora. Co mělo nějakou cenu, máme v pronajatém skladě a snažíme se to prodat. Úplně se mi sevřel žaludek, když jsem prostor našeho bývalého bistra objevil v nabídce realitní kanceláře.
Skončili jsme
Já jsem si našel práci jako doručovatel a moje manželka dodává grafické práce do reklamní agentury, což je obor, který vystudovala. Jsem hrozně zklamaný z toho, jak to celé dopadlo. Nejdříve jsem cítil pocit obrovské frustrace, že se situací, která na nás měla takovéto fatální důsledky, nemůžu nic moc dělat. Nyní vlastně cítím obrovskou úlevu, která přišla v den, kdy jsme vyklizené prostory předávali. To rozhodnutí muselo přijít, a čím dřív jsme ho udělali, tím menší ztrátu jsme zařízli.
Nejhorší na tom všem bylo, jak jsme do poslední chvíle nevěděli, na co se můžeme ze strany státu spolehnout a na co se musíme připravit. Nejsem hlupák a umím počítat…ale bez informací to prostě nešlo a dělat zásadní obchodní rozhodnutí se nedá ze dne na den. Myslím si, že kdybychom měli dostatek informací, tak bychom přežili. I když, kdo ví, co nás ještě čeká. Co víc by si stát měl přát, než že má občany, kteří se dokáží uživit sami. Ve srovnání s okolními zeměmi, kde máme známé v podobné situaci, jsme skončili nejhůře. V tomhle státě už nikdy podnikat nechci.
