Nový zákoník práce

První významnou změnou je promítnutí liberálního principu, podle něhož práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od zákoníku práce, pokud to zákoník práce výslovně nezakazuje nebo pokud z jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit.

Odchýlení od zákoníku práce není možné :

• od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů,
• od ustanovení, která odkazují na použití občanského zákoníku,

• není-li stanoveno jinak, ustanovení o náhradě škody.

  Dále odchýlenínení možné od ustanovení ukládajících povinnosti, což neplatí, jestliže

jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance.Tato zásada platí i u změn, kterými se zapracovávají předpisy Evropského společenství v oblasti pracovního práva. U ostatních ustanovení zákoníku práce je odchýlení možné. K odchylné úpravě může dojít smlouvou a za podmínek stanovených zákonem též vnitřním předpisem zaměstnavatele. Ovšem odchylná úprava týkající se mzdových a platových práv a ostatních práv zaměstnance nemůže být nižší nebo vyšší, než je právo, které stanoví zákoník práce, nebo kolektivní smlouva, případně vnitřní předpis jako nejméně či nejvýše přípustné. Liberální zásada „co není zakázáno, je dovoleno“ uplatněná v novém zákoníku práce přináší zásadní koncepční změnu a nepochybně bude trvat delší dobu, než se ji zaměstnavatelé a zaměstnanci naučí využívat v personálních vztazích tak, aby jim umožňovala pružné a optimální nastavení vzájemných práv a povinností pracovní smlouvou, popřípadě kolektivní smlouvou či vnitřním předpisem.

Nový zákoník práce přesně vymezuje tzv. závislou práci a v ust. § 3 stanoví, že závislá práce může být vykonávána jen v pracovněprávních vztazích, tj. podle pracovní smlouvy, dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce. Dosud byla charakteristika pojmu závislé práce upravena pouze v zákoně o daních z příjmu a to pro daňové účely. Přesné vymezení pojmu „závislá práce“ a „podnikání“ je důležité pro určení, kdy musí být určitá činnost vykonávána jen v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce a kdy nemůže být předmětem či obsahem podnikání. Podnikáním se rozumí plnění svěřených úkolů samostatně, vlastní jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených živnostenským nebo obchodním zákoníkem.

Pro závislou činnost jsou charakteristické následující znaky :

výlučně osobní a jiným nezastupitelný výkon druhově sjednaných prací ve sjednaném místě

(zpravidla na pracovišti zaměstnavatele), které vykonává fyzická osoba pro jinou fyzickou

nebo právnickou osobu na základě smluvního vztahu

vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, tj. výkon práce

podle pokynů zaměstnavatele

časové vymezení konání prací (tj. stanovení pravidelné nebo nepravidelné pracovní doby,

která se střídá s dobou odpočinku)

výkon práce na náklady zaměstnavatele, na jeho primární ekonomickou a právní

odpovědnost

výkon práce je prováděn za mzdu či plat nebo odměnu, přičemž právní předpisy stanoví

minimální mzdu.

**V této souvislosti** přesná úprava závislé práce a zákaz jejího provádění mimo pracovní poměr neumožňuje uskutečňování tzv. Švarc systému, kdy živnostník vykonával práce

s převažujícími prvky závislé činnosti v zastřeném pracovněprávním vztahu – např. práce ve vymezené pracovní době, bez vlastní odpovědnosti a samostatnosti.

Související články:

• Nový zákoník práce II
• Nový zákoník práce III

Martin Málek