Osobní finance (strana 172)

Už jste si někdy dali otázku: „Mám odejít z práce kvůli kolegům?“ Pokud ano, možná jste se mohli setkat s mobbingem. Tímto termínem se označuje druh rafinované šikany na pracovišti. Používal ho původně etolog Konrád Lorenz a popisoval jím chování zvířat, která si chrání své území. V současné době mobbingem označujeme úmyslné intrikování a šikanování ze strany spolupracovníků. Mnozí lidé užívají místo pojmu mobbing šikana.

V prvním článku věnovaném finančním krizím 90. let jsme se zabývali krizí, která postihla Mexiko. Dnes se podíváme do oblasti jihovýchodní Asie, kterou finanční krize, největší a nejvýznamnější v 90. letech, postihla v roce 1997. Tato krize je specifická tím, že zasáhla hodně zemí a její důsledky nebyly pouze ekonomické, ale i sociální.

V nejrůznějších médiích se objevují zprávy, že spousta zemí plánuje další výstavbu jaderných elektráren. Dokonce některé země (jako třeba Itálie), které svůj jaderný program dávno zastavili, uvažují o jeho obnovení. S tím se ale také množí staré obavy, které vždy jadernou energii provázely; dodnes není uspokojivě vyřešena otázka jaderného odpadu a jeho možné zneužitelnosti při výrobě atomových bomb, a také díky Černobylu přestalo mnoho lidí důvěřovat v celkovou bezpečnost této technologie.

V nedávné době provedla agentura Gfk s vybranou skupinou lidí průzkum o biopotravinách. U většiny se ukázalo, že neví, co přesně „bio“ znamená. Podívejme se tedy i my společně na biopotraviny a vše, co k nim náleží.

Během 90. let minulého století mluvila světová média poměrně často o finančních krizích. Jejich síla a frekvence se ve světovém hospodářství zvyšovala po pádu bretton-woodského měnového systému v roce 1973. V 90.letech se finanční krize objevovaly zhruba ve dvouletých intervalech, měly stále nákladnější charakter a týkaly se stále širšího okruhu zemí. Naposledy postihla tato krize Argentinu, a to v roce 2002. V tomto textu se budeme věnovat obecné charakteristice finančních krizí a přiblížíme Vám krizi v Mexiku v roce 1994.

V poslední době české podniky stále častěji využívají služeb tzv. daňových rájů či zemí se zvýhodněným daňovým režimem. Je pro to hned několik důvodů. V České republice je zajištěna poměrně malá ochrana investic, což je jeden z hlavních důvodů zakládání holdingových společností se sídlem v zahraničí. Také je tu problém s právní vymahatelností – soudy se neúnosně táhnou a rozhodnutí není vůbec jisté. Dále je u nás stále ještě silná byrokracie a s tím souvisí někdy až tyranizování českých podniků úřady. V neposlední řadě je daňové zatížení místních podnikatelů někdy až za hranicí únosnosti – není možné zamezit tzv. dvojímu zdanění, tedy zisků z prodeje podílů dceřiných společností, které ale již jednou zdaněny byly. Navíc u nás stále ještě platí názor, že bohatí by v rámci sociální spravedlnosti měli odvádět vyšší daně, což paradoxně způsobuje, že bohatí se stěhují jinam, kde je daňová situace mnohem únosnější.

V průměru 35 minut stráví každé ráno Češi v MHD, autobusu či autě. Každému šestému člověku navíc trvá průměrná cesta do práce nebo do školy déle než 50 minut. Pro 42 % Čechů je proto při výběru lokality pro nové bydlení důležitá doba, jakou jim denní dojíždění zabere. Vyplynulo to z výsledků výzkumu Hypoteční banky, jenž byl realizován v červnu letošního roku na reprezentativním souboru 749 lidí, kteří dojíždí do práce či do školy.

V poslední době stále přibývá lidí, kteří si pořizují nějaké domácí mazlíčky. Dobře to lze pozorovat hlavně na psech (ročně se u nás narodí přes 30 000 čistokrevných), neboť je jejich majitelé chodí venčit. Vzrůstající počet domácích mazlíčků mnozí vnímají jako problém. Například kvůli již zmíněnému venčení psů se v mnohých městech člověk neodváží projít po trávníku (a někdy i po ulici) ze strachu, aby nešlápl do něčeho skutečně ošklivého. Avšak toto společně se vzrůstajícím počtem útoků psů na lidi souvisí pravděpodobně pouze s nezodpovědností majitelů, kteří podlehli této módní vlně. Je tomu skutečně tak, že mazlíčky se stali součástí rodiny a mnozí jsou za ně schopni utratit takové částky, které by nebyli ochotni utratit ani kvůli vlastním dětem.

V našich poměrech se nám to zdá jako něco naprosto nepředstavitelného, co bylo kdysi před několika staletími. V současném moderním světě by to přece ani nebylo reálně možné. Opak je pravdou… I když si to nedokážeme představit, že i dnešní ekonomika různých zemí stojí právě na otroctví a dětské práci, je to tvrdá realita.

V roce 1957 podepsalo 6 evropských států – Německo, Francie, Itálie, Lucembursko, Belgie a Nizozemí tzv. Římské smlouvy, kterými bylo založeno Evropské hospodářské společenství (EHS), předchůdce dnešní Evropské unie. V těchto smlouvách byly mimo jiné zakotveny politiky EHS, o kterých dnes, po podpisu Maastrichtské smlouvy v roce 1991, mluvíme jako o politikách EU. Tyto politiky, stejně jako administrativní výdaje institucí Unie, jsou financovány společným rozpočtem EU.

Peníze jsou zapotřebí v současnosti naprosto všude. Ovšem trochu problém s jejich získáváním mají neziskové organizace. Ty jsou odkázané na peníze od státu, popřípadě od EU, a na dary dobrovolníků.